je na př. po-světu: předložka po spojovala se také s dativem, na př. vřeť každému srdce po jazyku svému DalC. 41; táž vazba jest i ve rčeních po-dobru, po-málu atp.; ale časem zaniká vazba s dat. a úkol její přejímá vazba s lok., místo po jazyku svému je po jazyku svém, místo po dobru (dat.) je po dobrém atd.; výrazy, které z usu staršího zbyly a takořka ustrnuly, berou se pak pokud možná za vazby po s lok., na př. po-dobru, po-hřiechu, po-světu atp. K subst. hřiech je sg. lok. hřiešě, o mem hrſieſſie ŽKlem. 37, 19, w hrzieſſye Pass. 284, v smrtedlném hṙíeſe Hus. Post. 1ᵃ atd., ale ve spojení s po je po-hřiechu, po naſſem hrziechu Hrad. 118ᵇ, pohrzyechu DalC. 29, AlxV. 252, Štít. uč. 19ᵃ a j.; k subst. svět je sg. lok. světě, na zwietye AlxH. 2, 23, Pil. d, na ſwietie ŽKlem. 72, 12, naſſvietie Žwittb. t., na ſwyetye Túl. 28ᵇ, Štít. uč. 11lᵇ, Štít. ř. 142ᵃ atd., w zuietye AlxB. 5, 42, w ſwyetye AlxV. 305, w ſwiete ŽKlem. 48, 2, w zzwitye ApD. a atd., ale ve spojení s po je stč. po světu, po všem ſuiethu Kunh. 148ᵇ, bude tma zzuietu po všem Pil. c, po všem ſwyetu AlxV. 1028, ješto po ſwijetu stojie Štít. ř. 84ᵃ atd.; v stč. velmi často na světě atd. a po světu, a zřídka a jen odchylkou naopak na světu a po světě, což kniežat na všem ſwyetu AlxV. 517 (pro rým : przyetu), na všem ſwyetu AlxŠ. 4, 4 (pro rým: przyprzyetu), po wſem ſwyetye Mast. 55 (pro rým : ſwyetye t. j. světie). Nelze si myslili, že by byl býval lokal obyčejný hřiešě, světě, a pro předložku po- lokal zvláštní hřiechu, světu; a proto nezbývá výklad jiný než ten: v po-hřiechu, po-světu jsou vlastně dativy; pocházejí z doby, kdy vazba po s dat. byla v užívání a povědomí; když doba tato byla minula, nerozumělo se výrazům po-hřiechu, po-světu atp. náležitě, spatřovala se v nich vazba po s lok., tvary hřiechu, světu atd. pokládaly se za sg. lok., a tím přibyly pro sing. lok. tvaru -u nové příklady a nový podnět pro jeho šíření. Srov. Šafařík, Počátkové stč. mluvnice § 19 a 31 a V. Vondrák v Jag. Arch. 9, 624 sl.
Jiná snad okolnost, kterou byl novotvar -u podporován proti tvaru -ě, byla v souhlásce kmenové: ta podléhá před –ě jistým změnám, kdežto před -u zůstává nezměněna; na př. člověk– v člověcě a v člověku, střěček– na střěčcě a na střečku, bóh– o bozě a o bohu, zábřězh– na zábřěždě a na zábřězhu atd.; v jazyku vyvíjí se časem snaha, aby souhláska kmenová pokud možná se zachovávala, a také tím snad podporuje se šíření lokálu -u; srov. Vondrák 1. c. 622 a 630. Okolnost tato mohla působiti v době pozdější a přispívati k šíření a množení tvarů -u; při vzniku jejich působila sotva, neboť tvary -u jsou také v skloňování kmenův měkých -jo (a -ьjo), kde o nijaké zachování kmenové souhlásky neběží, na př. lok. oráču atd., a jsou tu v míře mnohem větší nežli v skloňování o-kmenů tvrdých.
Příčiny stejné pomáhaly šíŕiti koncovku -u také v sg. lok. o-kmenů jiných, srov. sg. lok. oráču, meču, městu, mořu atd.
