má rkp. jen zztrsiele-, v. Dolenský v Listech filol. 1893, 276. Srov. instr. zzloweem jejú Pil. astpol. brateem, obyczayeem, noszeem, ogneem Mikl., Über die langen Vocale 19 a Kal. 65.
Místo koncovky -em jest dialekticky -ym (= im) místy v nářečí lašském, na př. pod lesym, umřemy hładym BartD. 300, hunym t. 359 (= honem) atd.,– a -om v nářečích slovenských, na př. chłapoui BartD. 41 (hroz.), šoł z vozom t. 43, slc. chlapom, dubom. Koncovka lašská -ym vznikla změnou hláskovou z -em, srov. I. str. 149; v slovenském pak -om jest o proti českému e náležitá střídnice za býv. ъ v -ъmь. Koncovka -om čte se také v několika dokladech starých: přěd ſwyetom ŽWittb. Athan. 226ᵇ, pějte hlaſſom piesenským t. 97, 5, nad mým protiwnikoin Koř. Luk. 18, 3, když kterým czzinom svú vóli k tomu dá Kruml. 157ᵃ, přěd Eleazarem popom Ol. Num. 27, 22; na pohled jsou to tvary stejné se slc. -om, ale když povážíme, že v textech, ze kterých doklady ty jsou vzaty, jinde v přehojných případech stejných jest -em a že v době staré litera e velmi podobná k o se psávala, uznáme, že -om v dokladech uvedených jest omylem.
32. Dual. nom. akk. vok. chlapy, duby; -a.
Koncovka -y je podle ŭ-kmenů, chlapy podle syny, a jest ve staré češtině pravidlem; na př. copky dwa t. j. kopky Reg. I. 1249, (oba) czlowieky bohatá AlxB. 3, 35, rti má ŽKlem. 62, 4 a j., rty má ŽWittb. 15, 4 a j., rty tvá t. 33, 14, dva muczedlnyki Pass. 281, dva czlowieki t. 284, dva puſtennyki t. a j., dva pany DalC. 85, sieci sě bratry chtiesta t. 53, rychtarz a ta konſeli Rožmb. 21, oba komorníky t. 29, ostrá zraky Vít. 34ᵃ, mají vystúpiti dva oczyſtnyky ODub. 33, pohnaný dva oczyftnyky má mieti t. 25, dva dluznyky biesta dlužna EvVíd. Luk. 7, 41, dva svá ſlužebniky Háj. 101ᵇ, dva luky výborná a dva paſy rytířská t. 304ᵃ, dva kraužky złatá Br. Ex. 28, 26 atd.
Koncovka náležitá byla by -a, chlapa, stsl. raba atd. Ta však velmi zřídka a častěji v textech pozdějších nežli v starých se vyskýtá. na př. dva lotra Pass. 202 (v části mladší), byla dva bratra Sv. 180. dva pacholečka ArchČ. I. 373 z r. 1441, oba sva věrná pána (rým : náma) pís. XV stol. ve Feifal. Lieder Leiche 700, vezmi každého (léku) dva lota Sal. 683.
33. Du. gen. lok. chlapú, dubú, psl. -u.
Na př. ze rtu mú ŽWittb. 88, 35, ve rtu svú t. 105, 33, dvú svú vrziednyku Pass. 282, toť sem sě dolekl rtuv tvú Pror. 5ᵃ, ote dvú oczaſuv t. 5ᵇ, o dwu cżlowieku ChelčP. 211ᵃ atd. Zvratnou analogií psáno -uo m. -ú: z těch dwuo dijluo KolČČ. 127ᵇ (1550, má-li to býti gen. du.).
