ovšem tvar ten pro význam possessivní i pro kterýkoliv jiný. Tak zejména jest v některých nářečích východních jej nejen = č. jí ř. sgfsg, na př. daj mi jej (buchty) kúsek BartD. 39 (súch.), nýbrž také = č. její (gen. jejího atd.), na př. jej bratr t., jej brat t. 42 (hroz.), keď tam půjde jej milý Suš. 331, ten jej mužík, za jej pravú ručku, za jej věrné srdce Duš. 425 (slc.) atp. Doklady stejné z doby starší jsou snad v dialektickém Orl. w gey milosti 4ᵇ, w gey přízni t., na gey pravici t. 4ᵃ, uslyšav gyey hlas 69ᵇ; ale spolehlivé tyto doklady nejsou, poněvadž v Orl. je také ynak 49ᵃ m. jinak, geych 34ᵃ m. jejich, a možná tedy, že pisatel tu rozuměl dial. jeí (= je-í, 2slab., m. její), jež se dále v jehí proměnilo (v. zde doleji).
Kde však se vyvinul a zachoval tvar dvojí, totiž vedle kratšího jie atd. ještě také delší jejie atd., tu vyvinul se spolu obyčej a pravidlo, bráti tvar delší pro význam possessivní, a tvar kratší pro významy jiné; tedy obyčej podobný, jako při jeho a j'ho, ho v § 398. Odchylky odtud jsou velmi řídké. Doklady pro tvar delší s významem jiným než possessivním znám bezpečné jenom dva, uvedené nahoře (v § 398, při sg. gen. fem.) z listin slezsk. z Perw. Otč., a tu nevíme, byl-li vedle tvaru delšího v témž nářečí také tvar kratší. Doklad k tomu třetí mohl by býti v DalC. úv.: nebí gegie (t. kroniky celé) vši písaři nevelmi sú snažili byli; ale tu může býti jejie také významu possessivního, příklad je tedy nejistý.
Genitivy possessivní tvaru kratšího se nemění, nechť substantivum, ke kterému příslušejí, kteréhokoliv jest rodu, čísla a pádu. Jako říkáme: jeho dům, jeho zahrada, jeho pole, z jeho domu, na jeho polích atd., tak říka se slc. také: jej dom, jej zahrada, jej pole, z jej domu, na jej poliach atd. A tak bývalo i při genitivech těchto tvaru delšího a říkalo se na př. jejie dóm, jejie zahrada, jejie pole, z jejie domu, na jejie polích atd., jejiej otec, jejiej krásu, z jejiej bokóv atd., od její muže, k její promluvení, s její otcem, její dětóm atd., jak doklady v § 398 uvedené dosvědčují. Ale časem ustupuje jazyk od způsobu tohoto Přivlastňovací gen. jejie, jejiej, její je vždycky při substantivu, a tedy v postavení attributivním; a jako slovanština, vůbec ráda přívlastkům dává tvar adjektivní, tak i attributivní genitiv jejie atd. pojímal se za adjektivum a v tom pojetí dostával i koncovky skloňovací adjektiva t. zv. určitého vzoru pěší: gen. jejieho jako pěšieho, dat. jejiemu jako pěšiemu atd.; srov. Listy filol. 1874, 48 a 1880, 296 sl. Rozumí se samo sebou, že změny hláskové, které v jazyku vůbec pronikaly, také zde se dály, pokud jim byla příležitost; zúžilo se tedy na př. jejieho atd. v jejího, nebo se změnilo sklesnutím jotace v jejého, jejú se přehlásilo v její atd.
Začátky této změny genitivu podřadného jejie atd. v adjektivum souřadné její gen. jejieho atd. sahají do doby staré; jsou dosvědčeny již pro
