ráčil dáti jemu milost.
Mnoho křiknú dobrých hlasóv,
řkúc: „Králi, viz jeho skutkóv
dobrých, co jesti učinil.
[805] Ač jest kdy co začinil,
zákon jemu odpustiti
a jej při sobě vždycky jmieti.“
Kapitola dvadcátá
Král vece: „Již má milost mú.
Poraďtež mi všickni k tomu,
[810] kterak bychme jej nalezli.“
Tehdy všichni radost vzeli,
i panna tiem radostna byla,
všechny vězně rozpustila.
Jediného ostavichu
[815] rytieře, jehož prosichu,
by ráčil jeho hledati,
chtiec mu veliké zbožie dáti.
Hledat jeho vypravichu,
zlata, střiebra dosti dachu.
[820] A když přijel na ten násep,
na hrad, kdež jest vězel mnoho let,
tuť naleze lidi jeho,
vece jim: „Viete li Tandariáše ctného?“
Vecechu, že „preč jest jel
[825] a nevieme, kam se jesti již poděl.“
Posel se vrátil, povědě,
řka: „Já o něm nic nevědě.“
Když to král Artuš uslyše,
poče mluviti netiše,
[830] řka: „Zlý sem sobě úmysl vzal,
že sem jemu milost dávno nedal
před dávným časem. Již mi jest žel.“
A Tandariáš již byl jel
u pohany v hluboké vlasti
[835] chtě sobě dobyti viece cti,
neb jest byl o trpaslkovi slýchal,
k němuž jest velmi pospiechal.
Ten den jedné ctné královně
uvázal se v zemi mocně
[840] i chtěl ji k tomu pojieti,
nejsa hoden jie rozdieti.
Tandariáš k ní přijide,
s svého oře dolóv ssede,
jide před pannu v spěchu.
[845] A když panny jeho uzřechu,
tu jemu dachu přivítanie
králová, panny i panie.
A když jej ctiechu velice,
panna ihned žalobu poče
[850] na toho trpaslka zlého,
řkúc: „Buď žel násilé mého,
žeť mi se v zemi uvázal
a mně připraviti vzkázal,
řka: „Kohož móžeš mieti,
[855] jenž by tebe bránil a chtěl odjieti,
toho pošli zajtra pod hrad
a jáť se s ním chci bíti rád.
Pakli toho nechceš zdieti,
vez to, žeť tě chci pojieti.
Kapitola XXI.
[860] Tandariáš jí odtuši
a řka: „O to se já rád pokuši.“
A když to panny slyšiechu,
tepruv jej ctíti počechu
nevědúc co z něho zdieti,
[865] když by zítra pod hrad jieti,
oblečechu jej v oděnie.
A on vzem od nich požehnánie,
jede dolóv pod hrad spiěše,
tu kdež trpaslek jedieše.
