vece: „Chceš to zdieti,
což koli já budu chtieti,
tehdy tě živa ostavi.“
[1085] On vece: „Jáť přísahaji,
že což mi kážeš kolivěk,
to vše chci učiniti vděk.“
Panic mu popře lhóty,
řka: „Zbav pannu té roboty
[1090] a sám buď robotný její.
To učiň, cožť kolivěk ději,
a jeď ke dvoru Artušovu,
zvěda pannu Floribellu,
poddajž se jie u vězenie
[1095] a pověz jí to znamenie,
řka: ‚Poslal mě pannic k tobě,
jenž nosí na helmě sobě
červenú pannu v zeleném poli,
aby ze mne učinila, což ráčíš koli,
[1100] leč mě živíš, leč zahubíš,
a neb mi co koli jiného učiníš.‘“
Ten pohan vše rozkázanie
splni, jide u vězenie,
všechno jí znamenie vylíči
[1105] a žalost jí v srdci obnovi,
když uslyše o svém milém,
že vždy k úsilí pochýlen.
Tuž na něm všeho ztázavši,
dobré bydlo jemu učinivši,
[1110] z vězenie jeho vypusti.
A Tandariáš tu by u pocti,
byv se pannami osm dní.
A ony nevědúc, co činiec z něho samy,
[…]text doplněný editorem[23]zde zřejmě část textu chybí
pannic vším veselím.
[1115] Králová nazvala jej svým milým,
nadějíc se, by ji pojal.
A on pak odpuštěnie vzal
i jede zase do křesťanstvie,
vždy hledě dobrodružstvie.
[1120] Že přijede k jedné řece,
jeda přes ni, nesta konce.
Tu mu se oř provali
a sobě jednu nohu zlomi,
nemože na něm dále jedti,
[1125] sedě, nevěda sobě co zdieti,
až uslyše hlas panenský,
křičiec velmi veliký
a čím déle tiem blížejí.
K němu jeden bliz klusaje,
[1130] pannu za vlasy držieše
a bičem ji velmi tepieše.
Takž přijide až k němu,
vece Tandariáš jemu:
„Učiň pro všechny panny i panie,
[1135] odpust vinu této panně.“
Čímž jeho viece prosieše,
tiem ji on viece tepieše,
řka: „Jest liť žel, pomsti toho.“
A on vece: „Nám nerovno,
[1140] ty jsi na koni a já pěš.“
Tento skoči s koně spěš
i vece: „Toť po tvé vóli.“
On vece: „Věz, žeť nikoli,
ač bohdá nebudeš mieti
[1145] této panny viec v tvém jetí.“
Takž toho ihned useda
a on se jemu na milost da
i poče tázati jeho:
„Coť jest učinila panna zlého,
[1150] že s ji bil tak nemilostivě?“
„Téžť panna povie tobě,
žeť sem jí zdávna slúžil
a svój život pro ni trudil
a ona ze mne svój klam.
[1155] Otec jejie přál mi jie sám,
jest králova urozenie
a já kralovic této země.
I nesl sem ji sobě sám,
