[940] Tandariáš pět dní přebyv
a ve vší rozkoši byv.
Bieše se ta panna nadála,
že by s ním vždy zóstala.
An vzem jich odpuštěnie
[945] i jel od nich bez meškánie.
Tak slyše od jedné panny,
daleko hlúbě u pohany,
že byla v té robotě.
Mnoho set panen měla u postavě,
[950] aby jměla na každý den,
že byl pohan, řečený tyran ten,
na každé jitro vzel jednu,
kterúž sobě spatřil řetedlnú.
Byl udatný, silný velmi,
[955] odjal té královně zemi.
Tandariáš vždy se sám ptal,
až se jako bludem přibral,
že jeden den mnoho blúdil
a po noci se mnoho trudil.
[960] Po púšti až jeliž ráno,
bylo jemu Bohem dáno,
že přijede pod jeden hrad.
Tento ssede s koně rád,
jide nahoru na sieně,
[965] ano niktož nikdiež nenie.
A on uzřev stoly přikryté,
jedením i pitím syté.
Opatřiv se právě všady,
umyv ruce, se zasadi.
[970] Na stuol helm postavil před se,
jiesti a píti poče prudce,
neb bieše dávno nic nejedl,
protož tak bieše velmi medl.
Královna toho hradu
[975] se pannami šla na dúbravu,
když rok měla s pohanem
pod jedniem krásným stanem.
Přijed vze ihned jednu,
jiné jdú na hrad po jednu.
[980] Tuž jedna přiběhši
napřed a jeho uzřevši,
vrátivši se panně povědě,
že panic krásný na hradě.
„Tak mi se velmi zdá,
[985] že vešken svět kraššieho nemá.“
Panna vece: „Ach, by ten byl,
jenž by nás mnohé roboty zbavil,
jenž na svém helmu nosí
pannu červenú v zeleném poli.“
[990] Ta jí panna tak povědě,
řkúc: „Tenť jest, toť jistě vědě,
neb sem to vše opatřila,
což si nynie pověděla.“
Panna ta bez studu všeho
[995] běže, chtieci viděti jeho.
A když koli na sien kroči,
pannic ihned pannu zoči,
vzchopi se vzhóru neléně,
panna jemu da vítanie.
[1000] Tuž jej tak míle vítáchu
a jej všechny objímáchu,
chválu jemu vzdávajíce
a přielišně jeho ctiece.
Tu jej počechu svláčiti,
[1005] jedením i pitím jej ctíti.
Potom králová žalova
jemu na toho pohana,
co jest kdy měla násilé.
Panic jí tak vece míle:
[1010] „Úfaj u Bóh, žeť tě toho zbavi
i tvé žalosti popravi.“
