Jejie mimochodník bohatě,
tak jakž hoří, vešken v zlatě
od tak všelikého přikrytie,
[30] že nižádný nevídal na světě
od tak drahého okovánie
ani u panny ni u panie,
jakožto ona jmějieše.
A jejie kuoň obvěšen bieše
[35] vešken okolo zlatými
velikými zvonci i malými.
Když ponuknú k hoňbě koně,
tehdy mu zvonce zazvonie
tak sladce jako varhany,
[40] kteréž sú najlép připraveny.
Na niež drahé rúcho bieše,
to jakžto v ohni hořieše
od tak drahého kamenie,
že tu ižádúcieho nenie,
[45] by kdy tak drahú věc vídal,
neb při takových věcech býval.
A když se přiblíži k stanóm,
král kázal kniežatóm i pánóm,
aby proti ní vyjeli.
[50] A kdyžto sú ji viděli,
tu sú obecně mluvili,
že sú kraššie nikdy nevídali.
Kapitola třetie
Ta panna z Indie bieše,
otce i matky nejmieše.
[55] Proto byla přijela,
aby oprávci jměla.
S sebú jmějieše panen devět,
tehda se s ní král postřet,
da jie milé přivítanie
[60] i učini k ní prošenie,
aby ráčila ssésti dolóv
a řka: „Jsemť k tvé prosbě hotov.“
Kapitola čtvrtá
Odpovědě panna králi ctnému,
řkúc: „Rač nemieti za zlé promluvenie mému,
[65] bych jměla od tvé milosti,
což bych měla požádati,
by mi ráčil svój slib dáti
a v tom mi neodpoviedati.“
Král jí slíbi ihned dáti,
[70] řka: „Co žádáš, to na mně máš!
Sseď dolóv, zjev jméno své
a k tomu úmysl prosby tvé.“
Kapitola pátá
Panna krásná odpovědě,
své jméno Floribella povědě,
[75] řkúc: „Račiž mi svój slib naplniti,
chtělať bych ráda býti
na tvém dvoře, jsúc v tvé kázni,
pakli by kto byl bez bázni,
jenž by se k mé necti tázal,
[80] aby mu hlavu stieti kázal.
Pakli bych já na to chtěla,
bych túž vinu na se jměla.“
Kapitola šestá
Král Artuš jí to vše slíbi,
takž tu s nimi i vesela by.
[85] A když ji tu kteří vidiechu,
tiem všichni veselejšé biechu.
A když se ten dvuor skona,
král Artuš královnu poja
krásnú Floribellu s sebú
[90] na svój hrad u pokoj uvedú.
Tuž spolu na čas pobychu,
