když by se tam doptali,
[585] aby se u vězenie dali
panně Floribelle krásné,
tak řkúce milostivé:
„Poslal jest nás pannic k tobě
ten, jenž nosí na helmě sobě
[590] v zlatém poli pannu červenú,
pannu zlatem obloženú,
aby z nás všecko zděla,
to vše, což by koli chtěla,
leč vždy u vězenie měla,
[595] a neb, když ráčíš, propustila.“
To vše jemu slíbichu
a tu se ihned rozlúčichu,
jedú k králi Artušovi,
biechu všickni hotovi
[600] jeti ku panně u vězení
a praviece to poslánie:
„Poslal jest nás pannic k tobě,
jenž nosí na helmě sobě
v zlatém poli červenú pannu,
[605] zlatem čistým obloženú,
bychme byli u vězení
i ke všemu tomu chtění.“
Panna vece: „Ach, milého,
nelze mi vídati jeho,
[610] žalostivě vždy lkajíci
i truchle se vždy majíci.
Jsúci vždy bez veselé
a vždy viece, čím déle.“
Jide s nimi před královú,
[615] poče jie prositi mdlobú,
zda by s nimi před krále chtěla.
Králová to ráda zděla,
šla s nimi před krále míle,
klekše prosili jeho u síle,
[620] zda by je ráčil uslyšeti
a Tandariášovi milost dáti.
Král byl hněviv z toho:
„I pro jednoho živého
nechci mu milost dáti!“
[625] Králová se se pannami vráti
i jdú na své pokoje.
Panna sezva všecky svoje,
učini bydlo vězňóm těm
a po třech dnech káza všem,
[630] aby každý domóv jel.
A pannic se dobře měl,
již přejel přes přiesep k hradu,
učinil s tiem obrem svádu.
Tlúkl mu na vrata před mostem,
[635] obr se vybra s tlustým sochorem
železným, poče naň svádu,
tu vze na svém oři vadu.
Obr jej sochorem porazi
a on jej svým mečem prorazi.
[640] Na hrad běže, zabiv jeho,
boje se, by viece jiného
nebylo tu pohanstva litého.
Naliť tu všecko křesťanstvo bylo,
ti, ješto v robotě byli,
[645] tyť sú skrze něho zbili,
jehožto rádi uzřechu
mnoho lidí, jenž tu biechu.
Jenž ten pohan zabit byl,
to ten panic vše učinil.
[650] Byl s nimi tu do večera,
ani jej vodie, kde která
ukazujíc sbožie i kde klenoti kteří,
komonstvo i také oři.
Ty káza přeberúc nésti
[655] a na vořiech domóv vésti.
Zítra vzem od nich slib,
aby ten vešken lid
brali se k králi Artušovu dvoru,
panně Floribelle u pokoru.