I k tomu naň tak hněvivý?“
A nedbajíci, by živ nebyl,
aby s ní Tandariáš volně byl,
[1525] tak jej sobě míla měla,
ráda by s ním byla přebývala.
Kapitola dvadcátá sedmá
A když poče třetí dvuor býti,
poče Tandariáš kněžny prositi,
aby jej pustila
[1530] a jakž dřieve vypravila.
Panna vece: „Chceš slíbiti,
ke mně se zase vrátiti
a býti u mém vězenie,
donidž libo mému chtění?“
[1535] Tandariáš to kněžně slíbi,
kněžna vece: „Cožť se líbí?
Které znamenie chceš mieti,
to všechno rač pověděti.“
Věděv, že jest po jeho vóli,
[1540] káza na červeném poli
dělati bielá lučiště.
To všecko děláno přečistě
z vodných perel jakžto
a tětivy arabské zlato.
[1545] Řeč se mluví a čas odchodí.
A když se ten čas přihodi,
že jmějieše třetí dvór býti,
knieže netaže se zhojiti.
Jede ke dvoru, u mysli maje,
[1550] řka, že „sem byl často slýchaje,
ano po neštěstí štěstie bývá
a po štěstie neštěstí.“
Tandariáš jide do háje,
vsede na oř, všecko maje
[1555] i jide k tovaryšóm svým.
Tak bieše velmi míl jim,
že jeho celý den ten čekali.
Tak jakž ke dvoru jeli,
a když sú tam přijeli,
[1560] ihned sú v ten mlýnec jeli
tu, kdež sú v něm dřieve stáli
a když sú na tom poli táhli.
A králová, když k dvoru jela,
Floribellu s sebú pojela
[1565] a vodieci ji vždy pod paží,
řkúc: „Poždajž, ažť jeho vždy ukáži.“
Tandariáš se s tovaryši vypravi
a helm svój na se vstavi,
podváza jej, k sieni jeda.
[1570] A když pod tu sien přijeda,
králová jej ihned spatři,
Floribelle jej oznámivši,
řkúc: „Patřiž na toho rytieře,
jest li podoben k té mieře?“
[1575] A jakž jej uzře, tak v ní srdce
pozna jej i zkvieli prudce.
Králová jí poče láti,
řkúc: „Haňbať jest plakati.“
Tak stá celý den, žalost majíc,
[1580] stá vždycky naň vzhlédajíc,
až se mu uda ozřieti,
že ji može viděti.
Radostí neviděl, co páše,
a kdež koho koli potkáše,
[1585] to vše přes hlavu metáše,
až se dvěma k ostatku hnáše,
tak že všechny pořád střiedí,
což najlepších tu koli by.
A když vjide v turnej nazajtřie,
[1590] stá, na svú zmilitkú patře,
až sám sebe zapomenu.
Tu mu dachu nejednu ránu,
