Tuž spolu na čas pobychu,
až jí zvláští pokoj učinichu,
pokoj ctný jakožto králové,
to vše k libosti panně té.
[95] A když pannu provodichu,
potom v radě všichni biechu
i poče král rádcí tázati,
koho by jí chtěl v službu dáti,
aby se nic nedopustil.
[100] Tu jest jeden kralovic byl
tak krásný i tak šlechetný,
ten se jim zdáše podobný.
Tu jej k nie na službu dachu
a jemu tak přikázachu,
[105] aby jí poctivě slúžil,
aby toho zlým nepožil.
Kapitola sedmá
Tandariáš jmenovaný
když jí byl v službu poddaný,
ten mládenec vzrostlý, bielý,
[110] ve všech věcech jsa vždy smělý.
Slúžieše jí snažnú službú,
zítra, ráno i každú dobu
byl hotov než komorníci
ani jiní kteří pannici
[115] s zlatnicemi vodu maje
před komnětú vždy čekaje,
aby Floribella vstala
a ihned se umyla.
Panna to znamenáše
[120] a tiem raněji vstáváše,
nemohla tak ráno vstáti,
by ho nenalezla tu státi
před komnětú v které době.
Vze to panna v úmysl sobě,
[125] neb jemu tak míla bieše,
nic milejšieho nejmějieše.
Toho jíž nesměl zjeviti,
neb by musil hlavy zbýti.
Až se jeden čas přihodi,
[130] a když panna za stolem sedí,
panic jí kleče slúžieše
a chléb před ní sám krájieše.
Vzezřev na pannu, je sebe nepomnieti
i poče sobě svú ruku krájeti.
[135] Zvola Floribella naň,
řkúc: „Ohledaj ruku svú sám!“
Ohledav ruku, ven preč běže
i umyv ruku i obvieže,
opět se před pannu vráti
[140] i poče opět přisluhovati.
Panna se poče diviti,
že sebe nemohl číti.
Nevelmi to dlúhý čas stá,
až jednoho jitra vsta,
[145] an již hotov jí slúžiti,
netaže rukú umýti,
sama jide v okénce
i zavola k sobě pannice.
Tandariáš přišed kleče,
[150] panna jemu míle vece:
„Vstaň, pověz, co jsi myslil,
zda li s sebe proč nečil,
ješto jsi svú ruku krájel?
Co jsi v ten čas na mysli měl,
[155] kdyžto před stolem klečieše
a sám sebe zapomenul bieše?“
Panic vece tak kázaně:
„Nebylo nižádného zapomněnie,
nechtiec mi se přihodilo
[160] a to jinak jest nebylo.“
Pomysli panna málo,
vece: „Pověz pod vierú, kterak se jest dálo?
Na tomť svú vieru zavieži,
