Na tomť svú vieru zavieži,
žeť toho ižádnému nezjevi,
[165] nežli sama budu věděti,
praviž a nerodiž se báti.“
Kapitola osmá tuto
Panic vece, „Žádná moje,
pověděť já tuto stoje,
ač mi jest bez sebe býti,
[170] k tvé vieře chciť se pustiti.
Ač bych měl sto životóv,
byl bych jich všech vážiti potud hotov
pro tě, královno nakrašší.
Věziž, že s má najmilejší,
[175] doněvadž mój život teče.“
Kapitola devátá
Krásná Floribella vece:
„Když si mi pravdu pověděl,
aby to zajisté věděl.
Pod túž věrú pravím tobě,
[180] žeť milejšieho nemám sobě
ani milejšieho na světě
ani chci mieti v svém životě.
Slibmež vieru oba sobě,
ty mně a já tobě.“
[185] Tu oba sobě slíbista
a míle se rozjidesta.
Tak přebývásta v radosti,
jsúce u veliké milosti.
Až již jmějieše rok přijíti,
[190] ješto měl opět dvór býti.
Tomu bieše šest neděl,
prvé než bieše dvór došel.
Pravie panna majíc zdravie,
nechtiec býti při tom dvoře,
[195] lehla v nemoci na loži,
ano jí nic neškodi.
A když se dvór přibližováše,
král s královú jí pykáše,
často nad ni přichodiechu
[200] a vždy k nie tak mluviechu.
„Ač nebudeš na tom dvoře,
ižádný vesel býti nemóže.“
Tak nakrátce ten den přijide,
král s královú ke dvoru jide
[205] a zde pannic zosta se pannú,
kázav rytieři jednomu,
aby přivedl mimochodník
a k tomu běhutý hynštík
i postavil ráno před hradem,
[210] aby pannic se pannú kradem
jeli odtad dnem i nocí,
pospiechajíc k jeho otci.
Jakž se i tak stalo,
že se velmi tajně dálo.
[215] Panna jednoho jitra vstavši,
se pannicem umluvivši,
jdú dolóv spolu tajně
a vsedavše brzo na koně
i jedú pryč nemeškajíc
[220] a k jeho otci vždy se ptajíc.
Panna na mimochodníku
a pannic na běhutém hynštíku,
až přijedú do země
k otci jeho bez meškánie.
[225] Tu je otec míle přije
a tiem veselé veliké jmě.
A když to král Artuš zvědě,
pravým hněvem ihned zbledě,
tu se dvuor rózno
