dluhóv mělo odraziti, nebo v práviech jest obecné, že věřitel jest svrchovaný dědic. {Ručitel první dědic}marginální přípisek mladší rukou Také příleží pravdě, aby žena a dědicové vstúpiec na miesto mrtvých jich dluhy platili.
Věno spadá na dědice druhdy
Buďto, že muž v šedesáti letech, když ze tří žen děti zplodil bieše, a vydav jednomu každému vedlé statku své možnosti věno, i sženil jest je neb k manželství vdal, pojímaje čtvrtú ženu, pojal jest děvečku za ženu, jiežto jmenovitě slíbil jest věno, kterúžto potom bez plodu pozuostaviv, kšaftu neučiniv, vnáhle jest zdechl. A žena potom po několika nedělech zpravujíc zbožie zuostalé po muži, též bez kšaftu jest sešla. I jest otázka najprvé: to zbožie bratřím li vlastním té ženy pozuostalým či dětem, kteréž muž z prvních tří žen zplodil bieše, mělo by dědicky příslušeti. A druhé: kterým právem ta žena čas vdovstvie svého vládla jest zbožím svrchuřečeným?
Jimžto konečně bylo nalezeno ku prvniemu: že to jisté zbožie na děti mužovy jest připadlo, ale však bratřím té ženy mají ty děti z toho zbožie věno od jich otce jí slíbené úplně vyjednati. Ale k druhému má býti odpověděno, že žena ty neděle, což jest ve vdovství živa byla, ne jakožto pravá paní, ale radějí jakožto dobrá správce držala jest po muži odumřené věci. A že nápadové věnným právem bývají zamáteni, ač z kšaftóv pocházejí, o tom hledaj dolejie pod nápisy o dědictvích.
Věno někdy muož býti dáno neb poručeno od ženy jiným nežli muži
Znamenaj příhodu: Některaká vdova děvečce, kterúžto synu svému dala bieše za manželku, dala jest duom, v němž bydléše, miesto věna. A když jest umřela vdova i s synem, a žena když mějieše poslední den skonati, duom jie věnovaný otci svému svobodně jest dala, kterýžto zajisté duom když sú nařkli třie viníkové vdovy svrchupsané, otázka jest, co by v tom bylo za právo? A na to jest odpověděno, že když jest duom dán byl děvce u věně,
