[524]číslo strany tiskuPlur. lok. psl. a stsl. nasъ, vasъ, č. nás, vás.
Jsou znění stejného jako pl. gen., a také z týchže kmenů; ale pádová přípona je zde jiná, totiž -sŭ, jako ve sklonění jmenném a zájmenném, srov 18 a 379; tedy nasъ z nas-sъ, nōs-sŭ atd., Brugm. t. 818, 820 a 821.
Plur. instr. psl. a stsl. nami, vami, č. námi, vámi.
Mají pádovou příponu pl. instr. -mi, jako je ve sklonění jmenném a zájmenném, srov. §§ 18 a 379, a kmeny na-, νa-, o kterých viz při pl. dat. –
Pro vok. tvarů zvláštních není; je za něj vždy nom. –
Tím vyloženy jsou tvary zájmen bezrodých od podoby své původní nebo nejstarožitnější až do počátku historické fase staročeské. V době potom následující dějí se změny a vyvíjejí se tvary některé různé podle času a nářečí; o změnách a tvarech těch v. §§ násl.
431. Sing. nom. jáz, já; ty.
jáz je tvar starší, z psl. jazъ; já pak tvar novější, vzniklý z onoho odsutím, v. I. str. 496 sl. Nové já má doklady nejstarší od zač. stol. XIV (starších pro sing. nom. tohoto zájmena vůbec není), a staré jáz vyskytuje se jako archaismus ještě na sklonku stol. XV. V době mezi tím je jáz i já, onoho ovšem čím dále tím méně, tohoto naopak. Doklady, jež poučují o postupu této změny, viz I. str. 496 a 497 (tu třeba však opravy: v Pass. je již v částech starších většinou já, nikoli jáz). K dokladům nejstarším pro já patří Ja ť vědě DalH. 31, ya nechci DalC. 3, ya tobě chcu řéci Mast. 295, Ja ŽKlem. 2ᵇ, ya t. 12, 6 atd.; a naproti tomu mezi nejmladšími pro jáz je yaz ſem Otc. 5ᵇ. O psaném jáž m. jáz v. I. str. 497. Délka v já dosvědčena již v době staré: yaat sem svatý Michal Pass. 521, yaat Štít. ř. 3ᵃ, yaa Pror. 8ᵃ a j. – V nář. ob. jest za já místy zkrác. ja BartD. 118 (laš.), t. 136 (sev.-opav.), ja Hatt. slc. 91, a změnami hláskovými jä Šemb. 139 (slc., gemer.), a jo BartD. 110 a 118 (laš.).
ty, stč. i nč. V nářečích te, s hláskou -e různě zbarvenou: të chrom. 278, BartD. 2, 78 (han., olom.), te t. 2, 106 (han., letov.) a j., tė t. 2, 192 (han., tišň.) a j., tè t. 2, 50 (kojet.) a j., umřeš te umřu já Šemb. 155 (slez.), te osvěcuješ města t. 137 (slc., pohron.).
Sing. akk.
Z psl. mę, tę, sę jsou náležité české tvary nejstarší ḿa, ťa, śa, dochované s některými hláskovými obměnami v nářečích vých.: ma, ťa, sa Pastrn. 14 (slc.), ťa, sa Hatt. slc. 91, ḿa, ťa, sa BartD. 90 (stjick.), t. 73 (val.), ḿa, ća, sa t. 118 (laš.) a j., mja, ća Šemb. 55 (laš), do hrobu mja dajte Suš. 59, vyprovoď mja t. 112, povím na ťa t. 134, já ťa nepřevezu t. 241, jak sa umyla t. 35, utopilo sa potěšení moje t. 86 atd., mä Hatt. slc. 91, tä Duš. 412 (slc.), sä Šemb. 77 a 136 (slc.).
Přehláskou -a v -ě jest – mimo nářečí východní – stč. mě, tě, sě,
![[524]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00526.jpg){kind=link}
