[5]číslo strany tisku5. Kmeny stejných zakončení jsou také v jiných jazycích indoevropských. Jenom pro subst. kuręt- atp. není tu tvarů střídných; substantiva tato se tedy ve slovanštině zvláště vyvinula. Brugmann II. § 244 (podle Ficka) právem k tomu ukazuje, že vedle substantiv -ę(t) jsou jiná -enьcь atp., na př. stsl. mladę č. mládě a mladenьcь č. mládenec, stč. lvíčě a lvíčenec atd.; k tomu pak jest ještě vytknouti, že k sing. neutr. -ęt- bývá plur. masc. -enьc-: stč. sg. kuřě pl. kuřenci, lvíčě-lvíčenci atd., a v nář. hrozenk. sg. hrjebja plur. nom. akk. hrjebence, gen. hrjebenec, dat. hrjebencom, lok. hrjebencoch, instr. hrjebenci, a rovněž tak sg. kura pl. kurence, sg. kozla pl. kozlence, sg. húsa pl. húsence, sg. dzjévča pl. dzjévčence BartD. 41-42. Pro subst. -enьcь je třeba předpokládati tvary základní -en-, tedy na př. molden- proti mladenьcь atd.; z těchto kmenův -en- mohly se nějakým způsobem vyvinouti kmeny nové -ęt. Jak se to asi stalo, o tom předkládá Brugmann tuto domněnku: byla přípona adverbialní -tos, srov. lat. -tus v coelitus, divinitus; pro slovanštinu jest tedy předpokládati z km. -en adv. -en-tos; adverbia -tos brala se za ablativy, srov. skr. nāmatas, ř. óvόµατος (gen .-abl.); ablativ splýval s genitivem, a když tento měl přípony -os a také -es, změnilo se také -tos v -tes; byl tedy gen. -en-tes, z čehož má slovanština -ęte, kuręte atd.; z gen. dostalo se -ęt také do pádů jiných, a tudy vznikla celá třída substantiv, v nichž po odpětí přípon pádových se jeví kmen -ęt.
Substantiva kmene -o jsou v češtině - a vůbec ve slovanštině a indoevropštině - dvoje: mužská, na př. chlap km. chlapo-, a střední na př. město km. mêsto-. Sklonění jejich je namnoze stejné, ale dílem přece rozdílné, jiné totiž u mužských a jiné u středních.
Kmeny obojích dělí se dále podle souhlásky, která jest před -o, v tvrdé a měkké; na př. kmeny tvrdé chlapo-, mêsto-, měkké oračo-, móro-. U kmenů měkkých je přípona kmenotvorná -jo, proto bývají nazývány také jo-kmeny.
Rozeznávati kmeny tvrdé a měkké vůbec a také zde je potřebí slovanštině veškeré, poněvadž tento rozdíl v zakončení kmenovém má za následek i některé rozdíly v koncovkách tvarů skloněných (přehlasováním atd.), rozdíly ve skloňování.
V češtině - a namnoze i jinde ve slovanštině - jest nad to ještě potřebí, ze kmenův -jo vyloučiti kmeny se zakončením -ьjo jakožto třídu zvláštní, poněvadž v nich -ьj- se samohláskou následující se stahuje a tím zase vznikají rozdíly mezi skloněním jejich a skloněním kmenů měkkých ostatních; kmeny takové jsou na př. masc. jurьjo- přehlas. jurьje-, neutr. zьnamenъjo- přehlas. zьnamenьje-.
Také substantiva kmene -a jsou různá grammatickým rodem: jsou většinou rodu ženského, na př. ryba, dušě, paní, a dílem mužského, na př. vládyka, panošě, sudí. Rod grammatický způsobuje různost ve sklo-
![[5]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00007.jpg){kind=link}