Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, I. Skloňování

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, I. Skloňování. Praha, 1960.
<<<10<I–123–4567>>>>>
Skrýt ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

[2]číslo strany tiskuKmenová koncovka spojena s příslušnou pádovou příponou dává pádovou koncovku: na př. v pův. sg. nom. sūnŭ-s akk. sūnŭ-m je kmenová koncovka ŭ jsou pádové přípony -s a -m, a jsou pádové koncovky -ŭs, -ŭm. Mluvnice srovnávací vykládá, jaké tyto koncovky byly původně; a mluvnice historická ukazuje, jak se časem měnily, co se z nich vyvíjelo nebo co na jejich místo vstupovalo.

Mnohdy známe koncovku, ale nepoznáváme, co z ní. patří kmenu a co je přípona pádová; na př. vidíme, že a-kmen ryba- má v sg. gen. koncovku -y, ryby, ale nevíme, co tu je pádovou příponou a jakým během se -y vyvinulo.

Pády se někdy zastupují; na př. za sg. akk. chlap béře se sg. gen. chlapa, za pl. akk. chlapy je v nář. slc. pl gen. chlapov, za pl. nom. dubi, meči je pl. akk.duby, meče atd. To jsou změny především syntaktické: genitiv je vzat do funkce akkusativu, akkusativ do funkce nominativu atd. Ale s tím zároveň proniká i změna tvaroslovná: akkusativ sg. má místo tvaru bývalého chlap tvar nový chlapa, nominativ plur. má místo tvaru býv. dubi, meči tvar nový duby, meče atd. Jsou to tedy změny, které patří do skladby, které však také tvarosloví se týkají.

Tvary skloňované – a vůbec ohýbané – mají své koncovky náležité, t. j. ty, které jsou od původu anebo které se z koncovek původních pravidelnými změnami hláskovými vyvinuly; na př. sg. gen. oráča, -čě, -če.

Koncovky odchylné vznikají jednak analogií zvratnou, jednak novotvořením Analogie zvratná způsobila na př., že místo náležitého pl. gen. znamení v době přehlásky u-i je znamen, srov. I. str. 216 sl., nebo že v době úžení ie-í je za to znamenie, srov. t. 224; když však dotčené přehlasování a úžení prošlo, přestaly ovšem i tyto odchylky. Novotvoření pak dálo se následováním skloňovacích vzorů jiných, na př. když místo téhož pl. gen. znamení je novotvar znameních, podle vz. pěší.

Kmeny poznáváme z tvarů, jejichžto pádové přípony jsou zřetelny; odepneme totiž příponu a zbývá kmen. Na př. v pl. dat. stsl. mêstomъ, rybamъ, kostьmъ atd. je pádová přípona -mъ, a tedy kmeny mêsto-, ryba-, kostь- atd.: tytéž kmeny nalézají se, když z du. dat. instr. mêstoma, rybama, kostьma atp. odepneme příponu pádovou -ma; v sg. gen. stsl. kamene, ramene, slovese, kuręte, matere, č. kamene atd. je přípona genitivní –e, a jsou tedy kmeny kamen-, ramen-, sloves-, kuręt-, mater-, v sg. dat. tomu, jemu, našemu je přípona dativní -mu, a jsou tedy kmeny to-, je-, naše-; atd. Ale k hledání takovému třeba míti za základ tvary vlastní a náležité, nikoli snad analogií vzniklé nebo vůbec odchylné. –

X
 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 15 lety, 8 měsíci a 24 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).