[72]číslo strany tiskupřěsta trzaſſa (sg. gen., věta bezpodmětá) ŽWittb. 105, 30 atd.; pád nějaký s -ě-, na př. sg. lok. třěsě, nedoložen; ale doložen je nom. třěs, vzniklý z třas analogií některého tvaru přehlasovaného: trzies tremor ŽWittb. Moys. 15, trzieſ ŽMus. t., trzyes ŽPod. 54, 6, trzeſſ ŽWittb. 47, 7.
žár, zžár; zžár je původní tvar jména místního Ždár, srov. I. str. 527; sg. lok. byl ve-zžieřě, a z toho změnou hláskovou ve-jžieřě, srov. I. str. 495; doklad přímý pro tvar tento není mi znám, ale je nahrazen doklady jinými, ve kterých se obráží: de Yzierz TomZ. 1440 m 19, de Zeyrzierz t. 1465 m. 11, z Zejzieře t. 1464 m. 21.
O subst. Tatar, Tater a žlab-, źleb- v. doleji § 50.
44.Nejhojnější a proto nejdůležitější mezi kmeny těmito jsou kmeny utvořené příponami -jan-ino: nom. zeměnín, dvořěnín, měščěnín, brozěnín, rokycěnín, Pražěnín, Chrudiměnín a p. Významem jsou to appellativa obyvatelská, zeměnín– kdo bydlí v zemi, jest usazen v zemi, incola, dvořěnín = kdo bydlí na dvoře, žije u dvora atd. Kmen je tu dvojí: delší s příponami oběma -(i)an-ino-, v čísle jednotném a dvojném; a kratší bez -ino-, v čísle množném. V sing. a du. je tedy kmen -o a sklonění podle o-kmenů. V pluralu pak je kmen souhláskový a bylo sklonění původně souhláskové. Z něho zachovaly se nom. -é, gen. -(ъ) a archaistický lok. -s(ъ), na př. zeměné, zeman(ъ), u Polas atp. (o lok. -s viz doleji v § 46); v pádech ostatních ujaly se koncovky přejaté ze sklonění jiných. Srov. Brugm. II. § 115 a 404. V příponě -(j)an- přehlasuje se -a- v -é-, když je tomu příčina také v slabice následující: tedy všude v sing. a du., poněvadž tu následuje přípona druhá -ino-, jejíž samohláska i má moc přehlasovací; a dále v nom. (vok.) a lok. plur., poněvadž tu následují koncovky pádové -é, -ie, -ech (z ьchъ), -iech, jejichž samohlásky touž moc mají.
Těmito oběma zvláštnostmi, střídáním kmenů a přehlasováním, má sklonění těchto jmen svůj zvláštní ráz, zejména v textech starších, kde panuje jistá pravidelnost. Odchylky jsou tam velmi řídké a záleží jednak v tom, že kmen delší jest i v pluralu, nebo kmen kratší i v singularu a dualu, jednak v tom, že přehláska není, kde by býti měla, nebo jest, kde by býti neměla. Odchylek těchto časem přibývá, nastává kolísání a ustaluje se konečně sklonění nč. zeman gen. zemana atd., pl. nom. zemané atd., sklonění uniformované, s něhož někdejší různosti jsou všecky setřeny a v němž pravidla bývalého již znamenati nelze. Srov. I. str. 99.
Sklonění je toto:
sg. nom. staré nepřehlas. zeḿanín, Suaton Polanin NekrP.; přehlas. zeměnín, myeſczyenyn Rožmb. 116, meſczyenyn t., myeſtyenyn DalC. 77, jeden hrſechzenyn AlxBM. 2, 24, zemenyn t. 2, 25, jeden myeſtyenyn
![[72]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00074.jpg){kind=link}
