[321]číslo strany tiskutaké vědectví přímé, že v době nejstarší – asi do polovice stol. XIV – sklonění kmenův -o a - ŭ není ještě tak splynulé, jako v době pozdější, že v době oné starší sklonění -ŭ a jeho kmeny i přes mnohé shody se skloněním -o ještě zřetelně se poznávají, že tedy zbytky a stopy zvláštního sklonění -ŭ byly značné ještě v době staročeské; ukazují totiž shledané doklady, že na př. proti pravidelným tvarům o-kmene hrad sg. gen. hrada lok. v hradě atd. má ŭ-kmen sad z pravidla sg. gen. sadu lok. v sadu atd. –
Kmeny - ŭ jsou v češtině jako ve slovanštině vůbec dvoje, substantivní, na př. synъ-, volъ-, domъ-; a adjektivní, na př. cêlъ-. Koncovka obojích -ъ je náležitá střídnice za původní -ŭ.
Kmeny ty byly vesměs dvouslabičné a objevují se na př. v stsl. nom. sg. synъ, volъ, domъ, jehož koncovka vznikla z býv. -ŭ-s, kdež -s je přípona nom. jedn.; souhláska tato podle hláskového pravidla slovanského se odsula a stsl. sing. nom. stal se tím stejný se samým kmenem. V češtině odsulo se dále i koncové -ъ a nominativy jedn. ŭ-kmenův jsou odtud vesměs jednoslabičné.
Substantiva kmene -ŭ byla původně dílem rodu mužského, na př. sūnŭ- skr. sg. nom. sūnŭ-š, dílem rodu středního, na př. medhŭ- skr. sg. nom. madhu ř. μέδυ atd. Pro slovanštinu stala se tu změna v době předhistorické, z neuter sem patřících stala se masculina, a slovanská substantiva kmene -ŭ jsou odtud vesměs rodu mužského. Srov. Brugm. II, 556. Touto vlastností a k tomu prvé vytčenou dvouslabičností – v češtině jednoslabičností – sdružovala se substantiva tato ve slovanštině vůbec a v češtině také zvláště s jednoslabičnými masculiny kmene -o, a následkem sdružení toho jsou hojné novotvary, totiž ve sklonění -o (vzorů chlap, oráč, Jiří) novotvary podle sklonění - ŭ (vz. syn), a ve sklonění -ŭ novotvary podle sklonění -o, novotvary čím dále tím více a tak se množící, že na konec oboje toto sklonění splynulo v jedno a bývalé rozdíly jenom analysí grammatickou se objevují.
Adjektiva kmene -ŭ poznáváme jenom v ustrnulých výrazích adverbialních. Nepoznáváme jich v platnosti přívlastkové nebo doplňkové, kdež bychom také pozorovati mohli, zda-li a jaké tu byly rozdíly podle grammatického rodu, jako to lze pozorovati na př. při ř. ήδὐςé. Není pochyby, že také zde byl rod původně dvojí, masc. a neutr., a že neutrum zaniklo t. j. splynulo s masc., jako se totéž stalo u substantiv. V dochovaných dokladech, které jsou podle sklonění -ŭ, není nijakého rozdílu podle rodu, a tvary pádové, které se tu nalézají, shodují se s tvary ŭ-kmenových substantiv týchže pádů, na př. stč. sg. gen. adjekt. cělu = stč. sg. gen. subst. volu, domu atd.
![[321]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00323.jpg){kind=link}