9.[441]číslo strany tiskuJiné tvary, které tu ještě bývají, vysvětlují se obměnami hláskoslovnými. Zejména: jéj, jé ztrátou jotace z jiej, jie. Dále jí zúžením jéj, jé i z jiej, jie; toto jí je znění stejného se starým nahoře vyloženým jí, ale liší se od něho stářím a původem; kdež proniklo, byl (od stol. XVI) pro sg. dat. lok. fem. tvar jednostejný jí, místo bývalých několika, spolu stejný s gen., tak zejména v č. západní a namnoze i východní; v nář. slc. ovládlo tu naopak všude jej. Podobné vzniklo tý zkrác. ty z téj, té, opět stejné v dat. lok. i gen.
13. V sing. instr. fem. bývá v nář. lašském -um, na př. tum, jum, mojum, našum BartD. 119, a taktéž ve sklonění složeném: dobrum, dnešňum t.; vlivem polštiny, která tu má koncovku ą.
14. V plur. nom. bývá v nář. ob. tvar stejný pro všecky rody. Na př. ty naše berani, ty naše vovce, ty naše jehňata, voni (berani, ovce, jehňata) se pasou Us. Jinde bývá masc. náležité a fem. neutr. stejné, totiž neutr. jako fem.; na př. zlin. masc. ti, oni, jedni, fem. a neutr. ty, ony, jedny BartD. 24.
15. V nář. slc. je vedle gen. mojeho, našeho, dat. mojemu, našemu, a pl. instr. mojimi, našimi také mojho, našho (n. nášho), mojmu, našmu a mojmi, našmi atp. BartD. 37 (slov.), Duš. 432 sl. a Hatt. slc. 95; tu vzat nom. masc. mój, náš za základ a k němu koncovky -ho, -mu mechanicky se přivěšují.
16. Jiné změny hláskové dějí se ovšem svým během také v koncovkách tohoto skloňování. Na př. bývalé sg. nom. fem. ja změnilo se přehláskou v jě a toto sklesnutím jotace v je, sg. akk. fem. ju v jiu a ji, sg. gen. fem. jie zúžil se v jí, té v tý zkrác. ty atd. A také hláskové změny dialektické mají svůj průchod. Na př. v nář. lašském je sg. dat. čimu, k-nimu, našimu atd., lok. v-čim, v-nim, v-našim atd., poněvadž se laš. -em mění v -im, srov. I. str. 149; v nář. sev. opav. je gen. čoho, joho, našoho, dat. čomu, jomu, našornu, lok. čom atd., místo čeho, čemu atd., poněvadž se tu každé če, je, še mění v čo, jo, šo, srov. I. str. 149 sl.; atd.
17. Změnami hláskovými stává se, že masc. neutr. sing. lok. bývá znění stejného s instr., na př. v nář. laš. lok. našim a instr. též našim; to je podnětem, že se matením také jinde tvar instr. béře za lok., na př. laš. lok. o kym, o tym m. -om.
18. Některé zvláštnosti tohoto sklonění vykládati jest z důrazu; zejména dloužení a množení slabik v zájmenech významu záporného ni-kto a nič-so: nom. akk. niktó, nikté, nicé, níc, gen. akk. nikohého, ničehého, nikohó, ničehóž, dat. nikomému, nikomemému, ničemému, ničemúž. Dloužení a množení slabik má zde týž účinek, jako pra- v nč. pranikdo, pranic atp. Srov. Listy filol. 1882, 120 sl. Že zvláštnosti tuto vytčené, zdloužení a rozmnožení o slabiku, jsou pro důraz a ne z příčiny nějaké jiné, tomu svědčí zřetelně ta okolnost, že bývají jenom při záporném nikto a ničso [442]číslo strany tiskuatd.
![[441]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00443.jpg){kind=link}
![[442]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00444.jpg){kind=link}