an jakožto peň stojí
a vždy tam v okénce hledí.
[1595] Tu pak jeho tovaryšie
zvolachu naň, řkúc: „Pomni se.“
Tuž se tepruv k smyslu navráti
i poče také rány dávati,
že před ním všickni běháchu,
[1600] tak se jeho převelmi báchu,
až se jemu knieže navrže,
tuž jej u bláto hned povrže.
Tlači jej bez milosti,
že v něm zetře mnoho kostí.
[1605] Tandariáš když pryč jedieše,
panna vždy po něm hledieše.
Když jeho nemože viděti,
poče žalost hroznú jmieti,
že tak žalostivě lkáše,
[1610] že jíž krev z ust i z nosa skákáše.
A králová ji vždy koji,
až ji na pokoj provodi.
Tuž se tepruv k smyslu vráti
i vece: „Již musím viec túhami lkáti.
[1615] Túha až do mého skončenie,
žeť mého milého nenie
již na světě, to mi se zdí,
a neb někde tvrdě vězí,
odkavadž nemóž vyjíti.
[1620] By mu se událo býti
na tom dvoře, toť pravi,
v tomť jemu dobře úfaji,
vždyť by mi nedal tak státi,
žeť by mi se dal znáti.“
[1625] Ale Tandariáš se zjeviti nesměl,
neb jest u vězení vězel.
A když k domovi jede,
s tovaryši se rozjide,
děkovav jim ze všie ctnosti.
[1630] Přijev v les, tu se rozhosti.
Ten oř ihned pryč pojechu
a jej ihned na hrad provodichu.
A když knieže přinesechu,
mnoho panen to zvěděchu.
[1635] Kněžna jeho ztlačena zvědě,
sama podlé něho sede
i poče jeho pykati,
jako by chtěla plakati.
Pak poče Tandariášovi hroziti,
[1640] řkúc: „Musím se tebe nabiti.“
I káza se jemu pařiti
a jemu silně mluviti,
řkúc: „Čemu s bil bratra mého málo?“
A tak se to dlúhý čas dálo.
Kapitola dvadcátá VIII.
[1645] Artuš pak král káza na vojnu volati,
po všem světu i kázati
v křesťanech i u pohanech,
co kde králóv i kniežat všech,
by se jeden den sebrali
[1650] a před králem Artušem stáli.
A když se v hromadu byli sjeli,
tu jim vóbec pověděli
slovem od krále Artuše,
zdali by kto věděl Tandariáše,
[1655] aby jej přivedl před krále,
dařil by jej ne u mále.
Které by koli byl postavy,
chce mu jednu zemi dáti,
aby byl v ní korunován,
[1660] leč buď knieže, leč buď pán.
Tak se ráno rozjidechu,
strýc mu poče za zlé mieti,
řka: „Že s jeho nechal umřieti.
