Neb jest, jakož sem dřéve řekl, tiem upadl před bohem v kletvu, a v kletvě nemá ižádný těla božieho přijímati, jeliž bude jie rozhřěšen; jest li v zevné, zevně; pakli v tajné, ale tajně; leč by byla dána naň kletva v spravedlivém odvolání k súdci vyššiemu.
A tak jest viděti, že j’ člověk povinen sě zpoviedati každého shřešenie smrtedlného. Ale že j’ na sě člověk nemúdře laskav, nemní druhdy, by byl v smrtelném hřiechu, a jsa; protož což pobdí do sebe, že j’ zle učinil, a zač sě najviec kto stydí, to vždy pověz; nechažť kněz rozsúdí to, což ty neumieš rozsúditi, jest li hřiech smrtelný. A také jest k tomu užitečno zpoviedati sě i všedních hřiechóv, kteréž by kto rád stavil do sebe, že, stydě se za ně, spieše se jich bude střieci, ač zda i vyjdú jemu z obyčeje. Neb ktož nebrání sě všedním hřiechóm, brzo z nich móž v smrtelný upadnúti. A také, ač ne věčného pekla bude trpěti člověk za vezdajšie hřiechy všednie, avšak těžce musí se jich v mukách onoho světa očistiti, kterýchž zde pravé a plné skrúšenie neočistí. Protož dobře podobné jest a potřebné, zpoviedati sě i vezdajších hřiechóv; neb také, ješto skrúšenie, že snad nebylo plné, neshladí všie pokuty za hřiech, ač i nesmrtelný; to s ním zpověd a moc kostelních klíčóv a stud ten opěte jie umenší. A tiem činem ktož by na však den zpoviedal se, řka: „Tiemto sem dnes vinen,“ pověda, což sě jemu nelíbí do sebe, a měl takého zpovědníka, ješto by jemu s tiem nebylo těžko, a také s nímž by sě bylo obierati bez ohyzdy, najviec paniem neb pannám, chválil bych to; a pakli ale jednú v témdni aneb v měsieci. A tak by nejměl sě dlúze zpoviedati, vypravuje, který hřiech z kterého pocházie, aneb co by zlého z toho pojíti mohlo, leč by, pomně na to, že toto zlé bude z tohoto, učiním li to, avšak to učinil; ale coť jest na mysli nebylo, činiec hřiech, toho móž člověk nerozprávěti na zpovědi. Byl li by pak zpovědník tak neprázdný aneb tesklivý, že by nemohl aneb nechtěl tebe často zpoviedati; aneb
