„Když se rozsmilnie, teprv spravie, že pro boží zpósob chtie za muž, majíce odsúzenie, že sú nesdržely prvnie viery.“ Takových vdov neústavných velí se střieci svatý Pavel svému mlazšiemu.
O vdovách, ješto jsú dlužny o někom práci nésti
A pak jemu ukazuje, s kakú vdovú mohl by se obierati bez příslovie, řka: „Obeř vdovu, ještoť by nejměla méně šestidcát let, ješto j’ byla jen jednoho muže žena. A jest liť to, že j’ chudé vinula do svého domu, umývala li jest nohy svatým, posluhovala li jest těm, ješto jsú byli v které núzi, i jiné skutky dobré činila li j’.“ Hlédaj, čímť skazuje výbornú vdovu: viece po skutciech tělesné práce, než po vláštiem náboženství. Jako by řekl: Najprv slušejí skutci dobří, a potom z skutkóv utěšenie v náboženství. Příslušieť dobře práce vdoviemu stavu. Hlédaj, co j’ svatá Alžběta při nemocných pracovala, a nejsúc tiem zvláště dlužna, a dobře tiem své vdovstvo ozdobila; co pak, ješto kto dlužen jest pracovati? Neb ne každá vdova neb vdovec mohú toho prázdni býti, by práce tělesné nejměli nésti. Ale zdá mi se, že j’ to naše veliká lenost a znamenie zstydlé milosti k bližniemu, i k bohu snad také, když proň nemilujem bližnieho; neb tak nám jest těžko světskú práci nésti pro ty, jimž jsme dlužni, jakž nám samiem pro svú libost nejsú míly věci světské. Dřéve, donidž sme snad nerozuměli tolik, co j’ chut duchovnie, mílo nám bylo pro svú libost v světském běhu pracovati. A již vše nás mrzí, všeho se chcem ochabiti, jakž svá libost nepodněcije, ano by teprv z té práce i byla odplata, ješto by kto nesl ne pro svú libost v těch věcech světských, ale pro ty, jimž jest povinen, aby jměl o nich tělesnú péči; a že j’ to božie zpósobenie, dobrá jest věc, ne v těchto světských věcech útěchu jmieti, ale v boze. A protož abychom v něm věčně mohli mieti utěšenie, máme podlé zpósobu jeho zde nésti tu práci, k níž sme přivázáni, leč sami sobě to volivše, leč kterým tajným zpósobem
