tehdy nepraviti s kým, bylo li by jej tiem pronésti. Ale však kdyby pověděl dobrému, aby zaň boha prosil, aneb zdali by ho navedl, to by zle nebylo. A také móž některá věc býti, ješto na jednom miestě móž býti větší hřiech, než na druhém; aneb v některý čas větší, než v druhý; protož také slušie pověděti, kde neb kdy jest učinil to, čehož sě zpoviedá, točíš na posvátném li miestě, a v svatý li čas, v domu li pána svého, či kde jinde. Má také pověděti, protiv komu jest to, ješto j’ učinil; neb čím jest kto větší milostí a věrú dlužen komu, tiem větší hřiech, křivdu jemu učiniti. A tak o prvém, že pověda, co j’ učinil, nemá v to uměšovati jiného, než čím sě ten hřiech obtěžije; a chce li sě oč tázati, to j’ jiné než zpověd.
Druhé má býti zpověd pokorná, aby se člověk znal, že j’ nestatečný, a nevážil sebe draho.
Třetie má zpověd býti úmyslem upřiemým, ne pro které licoměrstvo, ale jen proto, aby buoh odpustil; nie aby kněz odpustil boží mocí ty hřiechy.
Čtvrté má býti pravá, bez všie křivdy; nemá tu ijedné křivdy pro ižádnú věc pověděti, věda; ani řéci, by věděl, jehož nevie; ani sě lepším čině, ani horším, než se jemu zdá, by byl.
Páté, ale to nenie z dluhu, by číš bylo přikázáno, má zpověd býti častá. Potřebné jest, chce li se kto zpoviedati vplně, aby sě zpoviedal často, a má li komu podobně.
Šesté má hole pověděti, aby mohl urozuměti zpovědník; nemá zaplésti řeči tak, až by nebylo rozuměti, co praví.
Sedmé má býti s rozšafností zpověd, ne ovšem nemúdře bez potřeby mluviti břidce; a také hřiech majíc za hřiech, a což nenie hřiech, toho nejmieti za hřiech; a větší za větší mieti, a menší za menší. Ale že rozličně jeden hřiech jest druhého větší, slušie to znamenati, aby věděl člověk, kak váže který. Neb když jest úmyslem protiv duostojnějšiemu křivda, jest hřiech větší; a tak protiv bohu větší jest, než protiv člověku; a protiv otci neb
