lidé, ješto učie jiné vóli boží; těm také mohu řéci vóbec, aby tak učili lepšiemu, jakž by dobrého nehyzdili. Dobrýť jest každý stav i každé řemeslo, kdyžť by právě je vedli, kakž koli lepšé j’ jedno druhého. A také, ač jest co zlé, nenie slušné to tak hyzditi přieliš, jakož by nebyla pravda. Jako, ať řku, dobrý jest stav světský, a lepší duchovní, protož li hyzditi dobrý? Aneb tancovati každému nenie dobré, protož li řéci, že j’ vždy smrtedlný hřiech každému? A též i v zlatě choditi, neb cos buď takéhož. Neb mnohé jest zlé, že zavodí lidi od boha, avšak samo v sobě nenie zlé smrtelné. Protož ač by dobré bylo, by toho lidé ostali, však nenie dobré odsúditi je proto k zatracení věčnému, ješto toho neostanú; dostiť hoře veď budú mieti, pro ty marnosti hořeti v čistci, kto je vie, dokud, neb kteréž koli pomsty božie čakati na sě! A také, že j’ strach, by těmi marnostmi nezašli v hřiech smrtelný, jakož mnozí zacházejí, proňž by teprv zaslúžili býti u věčném pekle, dobro j’ ostati těch marností. A také, ktož káže neb učí neb radí druhým, dobro j’ každému raditi podlé jeho stavu: jiné sedlákóm, jiné jich pánóm, jiné světským, jiné duchovním. A protož třeba j’ mnoho smysla, ktož má učiti jiné, obmýšlejíc všeliké stavy.
Obecně pak ti lidé mohú býti přirovnáni k tomu kóru, kteréž je bóh daroval velikým smyslem a rozumem nad jiné lidi, aby uměli se bráti dobrými skutky den ode dne k milosti boží, každý podlé svého stavu; a jiným mohli raditi právě to, což slušie k vóli boží. Ale pohřiechu mnozí mohúc tu múdrost jmieti, netbají na ni; mohúc nad jiné poznati boha tiem rozumem, jímž je jest daroval nad jiné, a poznajíc, i milovati jej, milujíc, i činiti vóli jeho; to svój smysl a své uměnie obrátie k tomu, aby se, aneb jiné, jimž pochlebují ve zlém, uměli omlúvati. Jsú pak nejedni, ješto svój smysl a rozum v chytrost a v lest obracijí, vším snaženstvím stojiec po tom, kak by sobě zdejšie cti, rozkoši, aneb sbožie dobyli mnoho; aneb z své múdrosti,
