kdyby o ní myslili často. Zdali sě kto nelekne spieše, když se z nedojiepie vytasí nepřietel, an se jeho nenaděje? Ale když myslí, kak se s ním obierati, a vida, an sě béře k němu, ne tak sě lekne. Dobrýť se ovšem s srdce nelekne smrti, kterýž umie umřieti; ale zlýť se jie lekne, neb neumie umřieti. Neb jest předobrá smrt a předrahá před hospodinem jeho svatých, ale smrt hřiešných přezlá.
Protož, aby sě lépe mohli umřieti naučiti, býváť u příkladiech cos buď u paměti dřívější, znamenajte tento příklad, a snadť jest toho něco i mohlo býti; protož řku: přídúc k sobě, umyslte sobě, jako by přišli k některému, jenž chce umřieti, a jsa mládec výtečný, bujný, netbav na buoh v svém zdraví, neda den za dnem minul; a on byl vzácen světu v světském tovařišství, upletv se u milost tohoto světa; s nímž by byl některý z jeho najmilejších tovařišóv, an leží trudně a volaje žalostně, a řka: „Ó, kak jsú mě těžká stonánie smrtelná obklíčila, a bolesti pekelné přetěžké! É, běda mně, k čemu sem sě narodil na tento svět? I proč sem asa inhed nezhynul, jakž sem se narodil z břicha? Aj, té lahody toho světa, počátek života mého byl s pláčem a s protivenstvím, a skonánie v takém hubenství a s bolestí! Ó smrti, kak jest hořko na tě vzpomenúti srdci kratochvilnému, ješto j’ přivyklo jen rozkoši. Ó, kak jsi velmě břidká věc, když již přídeš, a zvláště tomu, ktož jest mlád, silen, a má libé štěstie tohoto světa, jsa vzácen světu, nejmaje v sboží nedostatku! Ó, kak bych sě byl tomu málo nadál, bych byl měl umřieti tak brzo! A ty pak, hubená smrti, vyrazila s se na mě z nedojiepie, právě jako by mi byla v stráži stála. Popadla s mě a tisíci provazy uvázala jsi mě, a v železných okovách táhneš mě s sebú, právě jako odsúzeného k šibenici. Aj, sklesv ruce, řevu srdcem, žádaje se obinúti smrti, a nenie, bych ušel. Se všech strán hledím okolo sebe, a nikdiež nevizi, by mě kto mohl tiem utěšiti a spomoci mi od tebe,
