jediná hodinka zde zdá se, by měla sto let hubenstvie a biedy onoho světa! A nadto neviděti boha, an nás byl k tomu stvořil, abychom inhed jej uzřeli, jakž bychom vyšli s onoho světa!“ A tak řekv ten nemocný poslednie slovo, postaviv oči v stlúpě, duši pusti.
Tehdy jeden z těch, ješto tu běchu, poče těžce vzdýchati, ano se velikú hrózú třasú všecky jeho kosti; a obrátiv se k bohu, poče řéci: „É, kde j’ tvá věčná múdrost, hospodine, neostávaj mne, chtěch se učiti múdrosti. Toť múdrost pravá, naučiti se umřieti dobře! Ó, kak mě jest popadlo viděnie smrti této, až mi se zdá, že j’ jen pro mě to se j’ tak stalo, zdali bych se já tiem vystřiehl! Ó, pane bože hrozný a milosrdný, tobě děkuji, a v tvú pomoc úfaje, polepšenie slibuji. Velmi sem se užasl, vida toto, aniž sem se kdy tak rozmyslil, jakž sem živ, na nebezpečenstvie těch, ješto se k smrti nepřipravují, jsúc živi, jakož sem se tiemto svým tovařišem upamatoval. Ó, kak jest pravá řeč, že j’ lépe jíti v duom pláče, než v duom kvasu, aby se člověk rozmyslil, co má přijíti. Jistě mi sě zdá, ež tato hrozná smrt vždy bude užitečna mé duši. Vizi to již ovšem jistě, ež zde nemáme toho miesta, jež by vždy trálo; a protož hodné j’ se bráti k tomu stavu mé duše, jenž má věč tráti. Umyslil sem, abych sě naučil umřieti; ani chci dlíti svým pokáním den ode dne, odlévěje svým obrácením. Když jest mě obešla taká hróza pro smrt jiného, kaká pak bude hróza, nepřipravím li se, až má vlastnie smrt na mě příde! Nechciť se kochati viece v rozkošech světských! Čemuť mi jsú hrdá rúcha, čemu svá vóle, jež mě jest často v hřiech zavedla? Aj’, kakť mi jest těžko trpěti malý úraz, kakž pak trpěti tak příkré muky onoho světa! Ó, kdybych byl dřéve umřel, aneb i ještě, donidž mě pokánie neočistí, co by ve mně ten oheň onoho světa nalezl toho šeředstvie, jímž se rozmáhá, jako zdejší oheň drvy, pro množstvie mých hřiechóv
