Tehda ten pústenník diábla zaklel, aby když by zase šel, opět se u něho stavil a jemu, kterak by se jim tam zvedlo, pověděl. A když se diábli zase vrátili, ten ďábel zakletý k svatému pústenníku přistúpiv vece: Otče svatý, nic sme neprospěli, neb vše to dobré i to zlé, což jest kdy ciesař učinil, až i to křivé domněnie ciesařové na váhu položeno, tehda onen upečený Vavřinec přišed jeden těžký hrnec zlatý na dobrých skútkóv váhu přivrhl. Protož když jsme mněli, bychom získali, a my pak ztratili a já tehdaž rozhněvav se jedno ucho od toho hrnce sem utrhl. Ten hrnec ďábel kalich mienil. Kterýžto kalich Jindřich ciesař byl k jednomu kostelu dal ve jméno svatého Vavřince. A ten kalich pro velikú těžkost s obú stranú dvě uši jako dvě držadle měl. Po kterémžto znamení, odlomené držadlo u kalicha nalezše, pohodli, že v tu hodinu ciesař Jindřich umřel, všech jiných divóv nechavše.
Svatý Vavřinec trojí čest v svaté cierkvi obdržal nad jiné svaté. Najprvé, že má zvláště nad jiné svaté mučedlníky vigiljí. A proč slove vigiljí, o tom píše mistr Jan Belet, že byl dávní obyčej, když měl nazajtřie který hod býti, tehda lidé s svú čeledí, do kostela šedše, celú noc bděli, a to slula vigiljí, neb latíně vigiliacizojazyčný text bděnie česky slove. Ale proto, že tu v noci bdiece nekázeň mnohú plodili, svatá cierkev to bděnie v puost obrátila a slove již česky vigiljí, ješto prvé slulo bděnie. Druhé svatý Vavřinec kromě svatého Štěpána sám jediný mučedlník ochtáby má. A třetie, že se jeho svaté pěnie nad jiné svaté kromě svatého Pavla na jitřní dvakrát přezpěvuje. A jakož se to děje svatému Pavlu pro jeho po všem světě věhlasné kázanie, takež se to děje svatému Vavřinci pro jeho znamenité a hrozné umučenie. Jakož praví svatý Ambrož: Osvietil jest svatý Vavřinec vešken svět tiem světlem, jímžto sám byl zažžen, a tú horkostí, jižto pro Jezu Krista trpěl, křesťanská srdce zažehl. Protož, svatý Vavřinče, prosíme tebe, aby nám pomohl svú prosbú nad našimi hřiechy svítěziti, jakož jsi sám silným srdcem s boží pomocí nad horúcími mukami svítězil.
Téhož dne v Římě pěti a šedesáti ke stu svatých rytieřuov
Život svatého Ipolita mučedlníka
Svatý Ippolitus, když tělo svatého Vavřince pochoval, do svého domu šel a tu, když vší své čeledi mír pocelovánie dal, od svatého kněze, jemužto Justinus řiekali, se vší čeledí ihned tělo božie přijal. A když za stuol k obědu siesti chtěl, prvé než který kus okusil, přišedše v duom rytieři, svatého Ippolita chytivše, před ciesaře Decie vedli. Jehožto ciesař uzřev, ulyznuv se k němu vece: Také s ty se čarodějníkem učinil, ješto s vzem tělo Vavřincovo i pochoval. K tomu svatý Ipolitus vece: To sem ne jako čarodějník učinil, ale jako věrný křesťan. V tu dobu se ciesař rozhněvav, kázal s něho křesťanské rúcho, ješto v tu dobu na sobě mějieše, svlekúc, jeho usta kamením bíti. K němužto svatý Ipolitus vece: Mne jsi nesvlekl, ale oblekl. Decius vece: Kterak
