Kterak jsi smysla pozbyl, že se své nahoty nestydíš! Raziť, vzdaj obět bohuom našim a živ ostaneš. Pakli toho neučiníš, hanebně i s Vavřincem svým zahyneš. Ippolitus vece: Ó, bych tak šťastný byl u příkladě svatého Vavřince, jehožto nehodnými usty smieš jmenovati! Tehda po té řeči kázal jeho ciesař kyji bíti a potom zbití železnými hřebeny dráti. A v těch mukách svatý Ippolitus velikým hlasem voláše a řka: Věrný sem křesťan. A když uzřel ciesař, an nic na muky netbá, kázal jej v rytieřské rúcho, jakožto někdy chodil bieše, obléci a řka: Ostaňme v přiezni a v rytieřství jako i dřieve. Lépeť jest než hanebně sníti. K tomu když svatý Ippolit otpovědě a řka: Chci mému Jezu Kristu slúžiti, v tu dobu s velikými hněvy ciesař svému starostě Valeriánovi jej v moc dal, aby jeho rozličně na smrt umuče, ve vše zbožie jeho se uvázal.
Tehda Valerián zvěděv, že čeled svatého Ippolita věří v Jezu Krista, kázal všech před se povolati a je k modlám pohanským nutiti. Ale za ně za všecky svatá Concordia, chuova svatého Ippolita, odpověděla a řkúc: My s naším pánem Ippolitem rádi chcme zemřieti podlé cti, než bez studu živi ostati. K tomu Valerianus vece: To jest dávná povaha robotných sedlákuov, že se nikdy nepolepší, leč bitím je připudie. A ihned, ano svatý Ipolit tu stojí, kázal svatú Concordí svlekše biči, na nichžto olovo bylo na koncích, tak dlúho bičovati, až i duši pustila. To uzřev svatý Ippolitus, vece: Děkuji tobě, milý Hospodine, že si mú pěstúnu přede mnú do svého královstvie předeslal. A jakž to brzo vece, tak Valerianus kázal svatého Ipolita se vší čeledí před městskú bránu, ješto Tibertina slove, vyvésti. A tak spolu jdúce, posilňoval svatý Ippolit své čeledi, takto řka: Nebojte se, mějte se dobře, máme jednoho Boha milého Jezu Krista, pro jehožto svatú milost muky snažně trpěti máme. A když před branú biechu, ano na to svatý Ippolit hledí, vší jeho čeledi hlavy stínali a svatého Ippolita, k plachým koňuom za nohy přivázavše, přes meze po poli dotud vláčeli, až i duši pustil. Jichžto všech těla svatý Justinus pochytiv podlé svatého Vavřince hrobu pochoval.
Ale těla svaté Concordie nalézti nemohl, že bylo v jednu jámu uvrženo a potom divně nalezeno. Kteréžto tělo jeden rytieř, jemužto řiekali Porfirius, mně, by zlato na rúše měla, k jednomu chudému tajnému křesťanu, jemužto řiekali Ireneus, přistúpiv vece: Měj to při sobě. Poď, vytiehni z jámy tělo této ženy, nadějiť se, že zlato a drahé kamenie nalezneš na jejiem rúše. K němužto Ireneus vece: Chci to rád zatajiti, jediné poď, ukaž mi to miesto, cožť tu naleznu, toť tobě poviem. A když ten člověk to tělo z jámy vytáhl, nic nenalezl. Nalezl jednoho člověka křesťana, jemužto jméno bylo Amabundus, jehožto k sobě pozvav, to svaté tělo svatému knězi Justinovi s ním donesl. A svatý Justin to tělo podlé svatého Ipolita pochoval. To uslyšav Valerianus, oba jal a oba
