ostanúc světa, pustiec od sbožie, i navrátie se opět k němu.
Druhé hrozné znamenie těm zákonníkóm, ješto své obláštie sbožie mají neb penieze, ale dobré těm, ktož se bojie boha; neb tiem majíc napomenutie, téhož se vystřehú neb snad horšieho. Ješto když v prvém kostele za apostolóv vše chtěli sbožní křestěné, jichž podobenstvie nesú zákonníci, ve spolek mieti, jakož sem dřéve pravil; tehdy jeden jmenem Ananiáš s svú ženú Safirú, prodavše svój statek, i přinesli v obec penieze, ale některú stranu sobě zachovali na to, aby sobě tiem polepšávali. A když přišel ten Ananiáš k svatému Petru, řekl jemu svatý Petr: „I pročs sklamal svatým duchem? Však tvé sbožie bylo tvé; mohls je schovati i prodada. Ale žes křivdu učinil, budeš mieti boží pomstu.“ An inhed před jeho nohama zprúči se a umře, a takéž i žena. Hlédajtež, zákonníci, ješto jste týmž činem hodni téhož; a že vás buoh nechá zde na světě bujeti po vaší vóli bez pomsty, střezte se, aby nepřišla na vy pomsta věčná! Čili jsú blázni byli svatí, že j’ jsú ustavenie zákonnie držali? Neb se čte o jednom, že byl nalezl po smrti jednoho bratra něco peněz; nedal jeho položiti mezi bratří, ani u svatých křesťanským pohřebem; ale někde snad na rozhraní s těmi penězi pohřésti jej kázal, řka: „Tvoji peniezi s tebú buďte na zatracenie!“ Toť jest z práva pohřeb těch zákonníkóv, ktož své vláště penieze mají; takáť jim jest od zákona ustavena pamět, aby jich peniezi byli na zatracenie s nimi! Ale již jest to jinak; již jest potuchlo zlato, již se j’ barva výborná proměnila! Avšakž to ještě držie, že „mnich, kterýž má šart, nestojí za šart;“ ale poň to oni jinak rozuměti chtie, než písmo miení, točíš, že jest malá věc šart, protož toho mnicha mezi sebú lacino vážie, kterýž nemá viece než šart, aneb jeptišku; a pakli nic svého nemá, tehdy za nic jeho i nemají, ale měl li by sto kop, drazeť jej vážie! A tady j’ potuchlo zlato; tiem se jest výborná barva proměnila! Již chtě mnohý mnich slovúten býti, bude se
