najvyššiemu, plápolivě milujíc jej. I obrátie tu milost sami k sobě; a vidúc, že v sobě sami nemohú útěchy jmieti, jediné tesknost; uzřiec pak stvořenie božie, po němž by mohli poznati boha, pak netbajíc na bóh, tu svú milost obrátie k němu, ne pro ně, ale se milujíc, své rozkoši hledajíc v něm. A tak i zablúdie mnozí, že věčně ztratie boha, nechtiec od stvořenie své žádosti odtrhnúti; a tu milovnú mysl, jižto jsú od boha vzeli, aby jej plápolivě milovali, jakož sem řekl, obrátie plápolivě k smilné milosti, v tu nečistú milost poddadúc vešken svój úmysl, o tom mysléc, o tom piesni kladúc, ješto by, tu milost obrátiec k bohu, o něm zpievati a jej samého chváliti jměli. Coť se zdá, by nejeden milovník ženský byl tu milost své milovné mysli obrátil k bohu, jako j’ byl obrátil k smilstvu, čili by byl nemohl o bohu v dobré žádosti zpievati piesni, když jest tak o smyslné zpieval nečistotě? A zdali j’ svatý Řehoř nejměl útěchy dobré, když jest zpieval o bohu, ješto i dnes v kosteléch zpievají mnozí s velikú chutí bohu na čest? Aneb David, když jest hudl bohu na čest a chválu jeho u veselém duchu prozpěvuje?
A tak rozliční lidé rozličně slepě padají v hřiechy kteréž koli, milujíc sami se, nechtiec ijedné prácičky pojměti, by se zlé milosti obránili; ale, jakož sem řekl, uzřiec v stvoření nestatečnú libost a krátkú útěchu, ješto by měli po tom poznati, že mnoho libosti a útěchy v stvořiteli všeho světa, i ptáti se po něm dále jako po sledu; tu se sledu okojiec, k stvoření svú milostí velnú; a nikdiež plné útěchy nenaleznúc, od jednoho k druhému blúdie, a vždy toho žádajíc, jehož nejmají. A tak zablúdie onen v hrdost a v pýchu; onen v lakomstvo, chtě vše sám jmieti; onen v rozkoš lakoty neb smilstva, aneb se pak poddá lenstvu; onen v hněv vpadne a v závist; každý tak velice, jakož velice bóh dal jemu milovnú mysl, jíž by jej mohl milovati, kdyby k němu ji obrátil; a podlé plápolánie té milosti byl by vzal miesto s těmi anděly, boží milostí plápolícími, ješto sice, ač se pokáním jako svatá
