přijímá.“ A že lidé obecně jsú netbavi svého spasenie, a z kakés světské potřeby zašli jsú v nenáboženstvie; dobře j’ podobné, aby nepřijímali v tom netbání té svátosti tak ústavně. Ale nezapoviedá všem, neb ktož by sebe byl pilen a střiehl se světa a měl žádost k božiemu tělo, é, mohliž by bezpečně kněžie dávati jemu tělo božie, a učiec jej a napomínajíc, že, ktož chce tělo božie duostojně přijímati, má mieti do sebe zvláště trojí věc. Najprv svědomie čisté; druhé vzdviženie mysli k bohu náboženstvím; a třetie, aby nebyl zprzněn vláští šeředností i v těle.
Čistotu svědomie potratí člověk hřiechem smrtedlným; protož, ktož se pobdí, že j’ kde smrtelným hřiechem shřěšil, nemá těla božieho přijímati, doňovadž nebude rozhřěšen. Avšak pro některú potřebu móž to kněz odpustiti tomu, ješto j’ sě jemu zpoviedal hřiecha některého, jehož ho j’ nemohl sám rozhřešiti, aby přistúpil k té svátosti, a potom od biskupovy moci vzal rozhřěšenie; ale nevždy. A kakž kolivěk ijeden nemóž jistě věděti, jest li bez smrtedlného hřiecha, však móž býti toho někaké podobenstvie, a zvláště čtyřmi znameními. Najprv, když kto nábožně poslúchá slova božieho, jest znamenie, že nenie v smrtelném hřieše; jako j’ Kristus řekl: „Ktož jest od boha, slovo božie slyší.“ Druhé, když kto jest hotov činiti skutky dobré, jakož die svatý Řehoř: „Znamenie milosti jest ukázanie skutku.“ Třetie, když jest kto toho úmysla, že chce hřiechu již ostati. Čtvrté, když má toho vláští žalost, že j’ hřešil. Neb v té čtveře věci záleží pokánie pravé. Protož, ktož by po těch znameních všech pilně opatřil své svědomie, kakž koli ač i neúplně, a přistúpil k té svátosti nábožně, ač by i smrtelný hřiech ostal v něm, jehož by neznal v sobě, nehřešil by; niebrž mocí té svátosti přijal by toho hřiecha odpuštěnie. Neb ta svátost, jakož člověka zachovává a posilije v dobrém, takéž zbavuje všedních hřiechóv, i smrtelných zapomenutých, podlé toho, jakž má člověk náboženstvie méně
