dána jest v smrti syna božieho, a tomu na znamenie z jeho svatého boku voda jest plula. Člověk pak tiem v té svátosti zaslúží té milosti, že j’ pokorně poslušen božiemu ustavení. Neb i beze křstu mohl by buoh spasiti člověka, ale chtěl jest, aby tú pokorú z poslušenstvie člověk byl duostojen té milosti. To j’ jistá věc, ktož by hrdal tú svátostí, jako i každú jinú, by byl skutkóv najsvětějších, nebyl by spasen; ale ktož by přijal vieru a rád by křest vzal, a nemá od koho, tú žádostí duchem svatým křest bude naplněn v něm. A pakli by svú krev pro bóh prolil, ež by jemu pro jmě a vieru syna božieho život byl odjat, ten by ovšem byl v své krvi křštěn, jakž toho svatý Augustin doličije. I ty dietky, kteréž by byly pro vieru zbity, ač by i křštěny nebyly, ta smrt byla by jim křest; ale když ne pro křesťanskú vieru byly by zbity beze křstu, nebylo by jim k spasení. Aniž se tomu jest diviti, že jest křest dietkám, ač i své vóle nepřidadie, probytečen; neb když pro cizí hřiech, točíš svých starost, jsú v té vině hřiechu přirozeného, také v kostelní vieře, ač své nemohú jmieti, mohú křstem svatým přijieti očištěnie. A netolik očištěnie bývá křstem, ale také v duši znamenie vejde, jehož nikdy nepotratí, jímž jest rozeznánie od nekřštěných, z něhož vláštie čest bude v nebesiech. A také j’ u pekle býti tiem většie hanba s tiem znamením. Protož, ktož jest jednú křštěn, ten nemá druhé křštěn býti, by i z mrtvých vstal kterým divem.
Křstíti pak v potřebu móž každý člověk druhého, pohruže jej u vodě, aneb vlé naň vody, řka: „Onseže,“ pojmenuje jej jeho jmenem, „já tě křstím ve jmě otce i syna i svatého ducha,“ a to leč světský člověk, leč kněz, leč muž, leč žena. Avšak když jest kněz, nemá před ním světský křstíti; a když nenie kněze, a jest muž který, nemá před ním žena křstíti; ale když muže nenie, tehdy móž žena křstíti. Takéž nemá býti druhé křštěn ten, ktož tak bude křštěn, když by jisti byli, že sú právě jej křstili, tak řkúc, jakož jsem řekl. Protož kněžie, když takové děti přinesú, řkúc: „Oblévali sme jě,“ řiekají
