neostana, bohu se poručí, nebude ztracen, ale bóh jeho poručí črtóm, tiť se jemu ztratiti nedadie, ale věč musí býti s nimi v hoři. Žádný nemá tak zúfati, by sě nemohl hřiechóv káti, a jich ostati, donidž jen duše v těle; ale by kto spasen mohl býti, umra v smrtelném hřiešě, toho jest nelze; tak mnoho úfati neslušie ijednomu.
Pátá lest diáblova, že dá mysliti: „Netbaj; ktoť smie hřešiti, tenť se také smie káti. Hlédaj, kak velicí hřiešníci sú velicí svatí, jako svatý Petr, svatá Maří Magdalena, svatý Pavel, svatý David.“ Pravda jest, by též učinil pokánie, jako ti svatí, dobře by bylo. Pakli by nikdy nehřeše, též činil, tehdy by bylo ještě lépe. A nadtoť pravi, kakž smie hřešiti, bóhť jeho smie do pekla poslati, ač hřiechu neostane; pakli ostana, počna se káti, i nedokaje se, smieť ho buoh do čistce poslati, a tam se musí těžce káti; tak ozdobuje boží spravedlnost, když zlého mstí nad těmi, ješto se chtiec obmeškali, jako jeho dobrotu, když jest milostiv těm, ktož jeho milosti za času žádají. Takéť pravi: málo těch čtem, by velicí svatí byli, ješto chutně a směle hřešili, protiv těm, ješto sú ztraceni, směle hřešivše. Kdež mi jednoho povieš velikého svatého, který směle hřešil, protiv tomu sto jich nalezneš, ješto obykše hřešiti, nekáli sě a jsú u pekle. Veď buohť nemá nedostatku v dobrých lidech v nebeském království, ktožť snažně nebude pracovati, aby tam došel, dáť buoh světu tak dlúho státi, ažť sě ten i narodí, ještoť rád proto bude pracovati, ažť se tak ten počet lidský i doplní, jenž má tam býti.
Šestá lest, že dá člověku mysliti: „Což buoh chce, toť musí býti. Chce liť buoh, aby byl spasen: čiň, což chceš, vždyť to příde, že spasen budeš; pakliť chce, aby ztracen byl, všeť to darmo bude, což činíš; buďž což buď, buohť to zpósobí.“ Hlédaj, kak tě chce chytře oklamati, aby netbav byl svého spasenie! Neb vie, že tak chce buoh každého spasení, ktož rozum má, aby snažen byl toho, střeha sě zlého, a čině dobře, kak by došel k tomu rozkošnému bydlu nebeskému. A chce
