jednotky a její rekonstrukce při nedostatečné doloženosti v minulých fázích jazykového vývoje vyžaduje především podrobnou analýzu faktorů, které se podílejí na konstituování jejího významu a svými změnami zasahují do jejího vývoje. Je to označovaná skutečnost (2.1), vztah mluvčího k ní (2.2), odraz oné skutečnosti ve vědomí mluvčích (2.3) a jazykové ztvárnění tohoto odrazu lexikální formou ve vztahu k jiným lexikálním jednotkám, tj. zařazením do lexikálních subsystémů různé úrovně (2.4) a do formálně‑významových kategorií daného jazyka vůbec (2.5). Rekonstrukce vývoje lexikální jednotky musí tedy postihnout nejen její vývojové diference dané formálními rozdíly a odlišnými paradigmatickými (2.41) i syntagmatickými (2.42) vztahy k jiným lexikálním jednotkám, ale musí postihnout také jazykově relevantní vývojové diference mimojazykové, dané rozdíly v označované skutečnosti a v jejím hodnocení a poznání ze strany společnosti. Historickolexikální analýza přitom nemůže pominout ani skutečnosti ještě neoznačené, nemající pojmenování v lexikálním systému daného jazyka (vždyť jsou potenciálním zdrojem pozdějšího vyabstrahování pojmenovacích příznaků, 2.311), ani pojmenování skutečností se zvláštní jazykovou strukturací, příslušející ke zvláštním subsystémům slovní zásoby (vždyť propria se mění v apelativa, 2.12, termíny se mění v jednotky neterminologické, 2.13, a interjekce přecházejí do subsystémů neinterjekčních, 2.23).
3. I historická lexikologie ovšem aplikuje při své analýze obecné principy vědeckého poznání: východiskem její analýzy je forma lexikálních jednotek (3.1); zaměřuje se na souvislosti této formy a jejího významu s fakty, jež podmiňují kvalitu lexikálních jednotek (3.2), mj. též na jazyková fakta systému fonologického a gramatického (3.22, 1.2); konfrontuje různá vývojová stádia lexikálních jednotek a jimi tvořených subsystémů, aby postihla podstatné změny obou (3.3); u obou osvětluje tento vývoj mj. řešením vnitřních rozporů mezi růzností formy a identitou obsahu, nebo naopak (3.4), a také vznikem nové kvality v důsledku změny kvantitativní (3.5). Přitom rozbití molekuly slova na atomy základních znakových lexikálních jednotek (2) vede historickou lexikologii k tomu, aby východisko své analýzy – lexikální formu – chápala přesněji, než bylo dosud převážně zvykem: nejen jako formu vyčleněnou morfémy slovotvornými a slovnědruhovými (srov. různé lexikální formy nč. typů nositel a nosič nebo psát a psaní), ale i jako formu vyčleněnou morfémy tvaroslovnými (srov. různé lexikální formy nč. typu nosič, ‑e, ‑ovi s nom. pl. ‑i a nosič, ‑e, ‑i s nom. pl. ‑e, rozlišující osobu a věc, 2.41) a jako formu vyčleněnou syntaktickými konstrukcemi (srov. v širším pojetí různé lexikální formy nč. typu dojíti čeho a dojíti do čeho, rozlišující děj abstraktní a děj konkrétní, 1.52, 1.6, 2.23, 4.12).
