2. Slovní zásoba jako specifický systém znakový

(2) Slovní zásoba je tedy dílčí systém jazyka právě tak jako systém fonologický nebo syntaktický. Je to ovšem specifický systém znakový, protože jeho základní jednotka – lexikální vvjádření (signifiant) lexikálního významu (signifié) – je specifickým znakem: její význam je odraz skutečnosti ve vědomí mluvčích jazykově ztvárněný formou lexému (slova nebo sousloví) a skrze ni vztahem k jiným jednotkám jazyka. Jednotka lexikálního systému se tedy liší od ostatních jazykových jednotek kvalitou těchto vztahů, jež se uplatňují při konstituování jejího významu: jde o její specifický vztah ke skutečnosti (2.1), o vztah mezi lexikální jednotkou a mluvčím (2.2), o její vztah k odrazu skutečnosti ve vědomí mluvčích (2.3), k jiným jednotkám téhož dílčího systému (2.4) a k jazykovému systému vůbec (2.5).

(2.1) Lexikální jednotka jako znak má schopnost označovat – v širším smyslu toho slova – různé skutečnosti; může být znakem pro objektivní skutečnosti, pro objekty mimojazykové (hmotné – strom, nehmotné – pravda) i jazykové (věta, to odkazující na konkrétní promluvu), stejně jako pro příznaky a vztahy takovýchto objektů (vysoký, bác!, ležet, dole, při, souvislost, proto, vyjadřovat), ale může být také znakem pro subjektivní pocity a postoje mluvčích (au!, ať, snad). Lingvistická terminologie však rozlišuje vztah jazykového znaku k těmto skutečnostem subjektivním, vázaným na subjekt mluvčího (pocity a postoje mluvčích se „vyjadřují“, 2.2) a vztah k oněm skutečnostem objektivním, existujícím mimo mluvčího (objekty se „označují“, 2.1). V důsledku toho převládá užší