4. Podobná zpřesnění sleduje i aplikace speciálních principů vědeckého poznání jazyka. – Pokud jde o jazykově systémové souvislosti, jež podmiňují kvalitu lexikálních jednotek a její vývoj (1, 2.4–2.5), lze jejich poznání prohloubit aplikací metod osvědčených při zkoumání systému fonologického (4.1), který vykazuje četné analogie a závažné rysy izomorfismu se systémem lexikálním (1): i historickolexikologická rekonstrukce se zakládá na komponentní analýze příslušných jednotek (4.11); vzájemné souvislosti mezi lexikálními jednotkami, dané oněmi komponenty, postihuje studiem opakovatelných lexikálních korelací a významových i významově‑formálních opozicí (4.12); vývoj těchto vztahů znázorňuje pomocí dynamických prostorových modelů (4.13); komponenty dostatečně nedoložených lexikálních jednotek rekonstruuje nejen podle paradigmaticky souvztažných lexikálních jednotek komponentově shodných (jako jsou jednotky téhož slovotvorného typu s obecným významem slovotvorným, 4.2), ale také na základě paradigmaticky souvztažných lexikálních jednotek komponentově diferencovaných (na principu diferenciační integrace periferních jednotek, 4.14) a podle komponentově shodných lexikálních jednotek souvztažných syntagmaticky (na principu valence, 4.15). – Pokud jde o psychické podmínění vztahů mezi lexikálními jednotkami téže polysémní struktury nebo téhož slovotvorného subsystému (2.2–2.3), historická lexikologie má možnost rekonstruovat staré asociační vztahy statistickými rozbory lexikálních opozic, významových (4.31) i významově‑formálních (4.32); na základě takového rozboru systémových opozic (4.33) i vyhodnocení jinojazyčných sémaziologických paralel (4.34) pak lze rekonstruovat sémantické komponenty tvořící předhistorické pojmenovávací příznaky (etymologická východiska) historických lexikálních jednotek. – Pokud jde o mimojazykové faktory konstituování a vývoje lexikálních jednotek (tj. o označovanou skutečnost, 2.1, a její odraz ve vědomí mluvčích, 2.3), historická lexikologie prohlubuje poznání jejich stavu na starších vývojových etapách především vyhodnocováním dobových vyobrazení starých reálií (4.41) a metodami historické sociolingvistiky (4.42); jen komplexním uplatněním těchto metod můžeme zabránit tomu, abychom anachronisticky nepřičítali staré lexikální jednotce s dodnes zachovanou lexikální formou i její dnešní věcně‑pojmovou složku lexikálního významu (4.43).

5. Analýzu lexikálního vývoje lze tedy prohloubit tím, že uvedené principy (1–4) komplexně uplatňujeme při diachronním studiu sémantické struktury lexikální jednotky (5.1) a jejích nadřazených lexikálních subsystémů – polysémní struktury (5.2), dílčích systémů tvořených antonymy (5.3) a synonymy (5.4), podsystému slovní čeledi (5.5), slovotvorného typu (5.6), podsystému terminologického (5.7) aj. Takovou komplexní aplikaci jsme se pokusili předvést na