byla v pekle pohřbena“ (HusPostB 284b). Toto podobenství naznačuje, že staří Čechové obyčejně své mrtvé nosili k hrobu na márách a že je přímo z már skládali do hrobu. Že pak těla ležící v hrobě nebyla chráněna stěnami a víkem rakve, to zase jasně vysvítá např. z tohoto místa v Postile Jana Rokycany: „Jakož ten, kohož pohřbí nebo pochovají, má múku a nějaké dávenie (= tlačení – I. N.) od země svrchu, vezpod, napravo i nalevo, tak pekelníci súženi budú mukami se všech stran“ (RokPostB 324).

(5.713) Přenášení nebožtíka k hrobu na márách – nikoli v rakvi – je doloženo nejen staročeskými památkami literárními, ale i výtvarnými, především kresbami v starých rukopisech. Závažný dokument o tom, že ještě v 16. stol. byly u nás pohřby vypravovány bez rakví, s nebožtíky na márách, uveřejnil Č. ZÍBRT v článku Pohřeb za hrůzy morové rány v Praze r. 1582, Český lid 18 (1909), s. 248: „V bibliotéce na Strahově chová se unikát, list znázorňující leptem, jak na potrestání hříšného lidu r. 1581 utopilo se mnoho lidí nad jezem v Praze a jak řádil mor v Městech Pražských. Z obrázků důležitý jest průvod pohřební, který podává pěknou představu, jak tenkrát bývaly pohřby vypravovány, bez rakví, s nebožtíky na lůžkách, za svitu plápolajících svící na postavnících, nesených od osob zahalených v pohřební pláště.“ Z otištěného obrázku je ovšem patrno, že ona „lůžka“ byla vlastně nosidla (máry), přikrytá černou přikrývkou. Máry s černou přikrývkou můžeme skutečně považovat za typické vybavení nebožtíka na poslední cestě, neboť obě tyto pohřební rekvizity byly u starých Čechů symboly smrti, jak o tom svědčí staročeská úsloví báti se mar (tj. báti se smrti) a jeti na hřbetě pod černým dekem (tj. vlastně býti nesen pod pohřební přikrývkou), doložená památkami z 14. a 15. století. Tmavý, ornamenty zdobený „dek“ na márách zakreslil iluminátor citované bible krále Václava IV. v zobrazení Jakubovy smrti (fol. 52a) a pohřbu Saula a jeho synů (fol. 74a), viz obr. 13. Pohřební přikrývka zvaná příkrov pak byla nezbytným – často značně nákladným – vybavením nebožtíka na pohřbech cechovních, a jak ukazuje veršovaný dialog (hádka o dědictví) v Hradeckém rukopisu ze 14. století, v „příkrovu“ byli i mrtví pochováváni: „…ješče dva voly jmám, oba na ofěře prodám, na vosku a na příkrově, v ňemžto mě pohřebú v rově… O příkrovu co sobě stýskáš? A ty udatnú ženu jmáš: ješčet zetče plátna