‚velitel tisíce mužů‘, trhovan ‚trhovec‘, žalovan ‚žalobce‘…); (e) okrajovější postavení v tomto systému také mají slova cizího původu – bez klasifikačního rysu odvozenosti – pojmenovávající především nástroje (kahan, karhan ‚hrnec‘, kuthan ‚pánev‘ aj.). Necháme‑li tedy stranou individuální typy Klaretovy (d), musíme konstatovat, že převážná většina jednotek tohoto nadřazeného systému označovala substance neosobní a že k našemu slovotvornému typu šilhan z nich měla svou deverbativností nejblíže jména prostředků povijan, sušan. Protože také pojmenování prostředků se sufixem ‑an (typu povijan a typu kahan) tvořila v stč. slovní zásobě starší vrstvu než jména osobních nositelů dějových vlastností typu šilhan, docházíme k závěru, že tento činitelský typ jmen osobních vznikl na základě strukturně blízkých jmen nástrojových zákonitou cestou, jakou vznikají expresíva: osobní činitel nežádoucí (odpudivé) činnosti byl pojmenován způsobem vyhrazeným pro pojmenovávání neživých věcí, aby se rozporem mezi slovotvorným označením neplnohodnotné věci a lexikálním označením osoby (tj. „konfliktem dvojí významové platnosti“ M. DOKULIL 1962, s. 100) vyjádřil citový vztah mluvčího k pojmenované skutečnosti (2.221, 2.41). Strukturně tedy stč. expresívu třěščan nejvíce odpovídá nč. expresívum třeštidlo, protože i ono svou slovotvornou formou s nástrojovým formantem ztvárňuje pojmové (kognitivní) jádro významu ‚ztřeštěný, nerozvážný člověk‘ na lexikální význam pejorativně expresívní ‚nerozvážný člověk budící svou ztřeštěností nelibost‘; můžeme říci, že slovotvorným významem se zde v lexikálním významu konotuje snižující pojetí označované osoby jako méně hodnotné věci (2.332, 2.41).

(5.64) Tato stručná ukázka analýzy stč. slovotvorného typu jako dílčího systému slovní zásoby již dostatečně naznačuje, že prohloubený diachronní rozbor umožňuje rekonstruovat i stylistické rozvrstvení lexikálních jednotek v starších etapách jazykového vývoje. Vycházíme‑li z faktů, že periferní jednotky jsou v lexikálním systému vyhrazeny pro užití expresívní, terminologické, knižní, poetické apod. (4.14) a že konflikt dvojí významové platnosti u slovotvorně motivovaných pojmenování signalizuje jejich expresívnost (5.63), je nasnadě takovýto závěr o vývoji českých deverbativních jmen s příponou ‑an: již v staré češtině centrální jednotky tohoto dílčího systému označovaly věci–prostředky (povijan, sušan), kdežto periferní jednotky označovaly osoby, a to buď jako výrazy příznakově expresívní (protože jejich slovotvorný význam věcný byl v rozporu s označovacím vztahem k osobě – hodovan, třěščan, šilhan), nebo jako exkluzívní výrazy příznakově