v domu, jež toť bude dosti k tomu!“ (HradDes 110a). Plátěný „příkrov“ zde doložený byla ovšem plachta, do níž nebožtíka zahalovali k uložení do země a jež tedy měla do jisté míry funkci rakve. – Proti tomu není takto doloženo, že by staří Čechové běžně ukládali své mrtvé do rakví. Rakev není ani typickým atributem v zobrazení pohřebních scén, ani symbolem posmrtného údělu člověka v staročeských jazykových projevech. Že staří Čechové své mrtvé běžně zahrabávali do země bez rakví, na to ukazují také staročeská vyobrazení posledního soudu se zmrtvýchvstáním pohřbených: jako příklad lze uvést staročeský iluminovaný rukopis Krumlovský z počátku 15. století (Kruml 90) a starý tisk tzv. Pasionálu kališnického z r. 1495 (PasKal, frontispis), kde je zmrtvýchvstání při posledním soudu znázorněno jako vystupování mrtvol přímo z hrobových jam, bez odkládání vík rakve. Proti tomu v iluminovaném kodexu Vyšehradském z r. 1086, tzv. Korunovačním evangeliáři krále Vratislava (viz F. J. LEHNER, Česká škola malířská XI. věku, Praha 1902, obr. XXV), nalézáme zobrazení zmrtvýchvstání při smrti Kristově, kde mrtví sice odkládají víka a vstávají z dřevěných „truhel“, ale tyto „truhly“ neční z hrobových jam, nýbrž stojí volně (nezasypány) a svým korytovitým tvarem (s ostrými hranami) i podobou víka se zcela shodují se zdobeným sarkofágem Kristovým (viz tamtéž obr. XXIV „Pohřeb Páně“ a XXVI „Vzkříšení Páně“). Se vší pravděpodobností nejde zde tedy o běžné rakve dnešního typu, ukládané do země a zasypávané, nýbrž o sarkofágy známé z pohřbů tehdejších hodnostářů.

(5.714) Ještě závažnější svědectví o staročeských pohřbech bez rakví pak vidíme v tom, že o rakvích naprosto mlčí přední kulturně historický pramen pro studium doby staročeské, totiž dílo Z. WINTRA Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století (Praha 1906); i když jsme si vědomi nebezpečí argumentace ex silentio, nemůžeme přehlížet skutečnost, že toto dílo, zaznamenávající nejrůznější staročeské truhlářské výrobky, nejrůznější druhy truhel podle účelu, materiálu, složení i zdobení, nezmiňuje se vůbec o truhlách umrlčích (viz zvl. s. 846). O umrlčích truhlách (rakvích) nenacházíme pak zmínky ani ve WINTROVĚ díle Život církevní v Čechách (Kulturně historický obraz z 15. a 16. století), Praha 1895, 1030 str. – Že by církev vydala nějaké směrnice o pohřbívání v rakvích, nečteme ani v podrobných dějinách církevního práva; z nejnovějších viz např. H. E. FEINE, Kirchliche Rechtsgeschichte I, Výmar 1953.