označovalo svržení nebožtíka z már do vykopané jámy a zahrabání, než ze slovesa označujícího pohřbení nebožtíka v rakvi (4.123).

(5.722) Ale i mimo spojení se slovesy pohřbívání se v staré češtině název posmrtné schrány člověka vyskytuje jen ojediněle. Staročeské jazykové památky – ač svým kvantitativním i obsahově tematickým bohatstvím zaujímají přední místo mezi písemnými památkami slovanských jazyků – neznají vůbec dokladu o širším užívání rakví, jaký lze uvésti např. ze staroruských letopisů (LetLavr k r. 1092: v si že vremena mnozi člověci umirachu različnymi nedugy, jakože glagolachu prodajušče korsty: jako prodachomъ v korsty otЬ Filipova dne do mjasopusta 7 tysjačЬ). – Všimněme si tedy podrobněji, jaká jsou vlastně staročeská pojmenování rakve a jak se jich užívá v staročeských písemných památkách.

(5.723) Především je třeba konstatovat, že písemnými památkami (do r. 1500) není vůbec doloženo pojmenování rakev, ač někteří slavisté je vyvozují ze slova již praslovanského (čes. rakev z psl. *orky, srov. L. NIEDERLE, op. cit., str. 355). Nejstarší doklad slova rakev uvádí JUNGMANN (3,788) teprve z díla Komenského, ještě starší záznam tohoto slova však známe z latinsko‑českého slovníku JANA VODŇANSKÉHO z r. 1511 (VodňanLact S 8c: sarcofagus… vytesaný hrob z skály neb rakev). Staročeské památky před r. 1500 znají pouze příbuzný výraz rakvicě, ale s jiným významem: označují tak nádobu (např. vzav rakvici měděnú i vlil jest v ni vody AlexPovA 234a) a častěji ulitu, lasturu, škebli (např. lapají velmi veliké slimáky nebo rakvicě, v nichžto jsú perly CestMil 108b: marina conchilia; rakvice coclea KlarGlos 377). Formálně se sice stč. rakvicě jeví odvozeninou ze slova rakev, ale po stránce významové spíše vyvodíme pojmenování umělé schránky mrtvého těla lidského (rakev) z pojmenování přírodní schránky živočišné (rakvicě) než naopak. Sama existence stč. slova rakvicě ještě nutně neznamená, že v staré češtině musilo existovat i slovo rakev: u slov cizího původu není totiž starší výskyt podoby na ‑vicě před podobou na ‑ev ničím ojedinělým (tak např. vedle dobře doloženého slova lahvicě nemá stará čeština ještě vůbec doloženo slovo láhev). Z těchto důvodů musíme tedy připustit, že pojmenování rakev v staré češtině není nedoloženo náhodou, nýbrž proto, že tehdy ještě vůbec neexistovalo.

(5.724) Pojmenování truhla pro schránku tělesných pozůstatků člověka již nacházíme v písemných památkách dosti často. Běžně se však vyskytuje pouze v textech překladových, zvláště v textech z nečeského kulturního prostředí. Slovem truhla se tak překládá latinské „loculus“ (např. ty košíkové sú našeho pochovánie truhly…; prvý koš s červenú róží jest hrob svatého Štěpána PasMA 400 hi calathi nostri sunt loculi), „capsa“ (např. jdi, truhlu, v nichžto (!) těchto svatých hlavy jsú schovány,