zaviněné zpustošením a zánikem říše velkomoravské“ (str. 68). Je pochopitelné, že nepřátelské vpády, války a mory, spojené s ochuzením obyvatelstva a nutností rychlých hromadných pohřbů, mohly být u nás v prvé polovině druhého tisíciletí vážnou překážkou pohřbívání do rakví v širokém měřítku. Přesto jsou ovšem rakve i z této doby archeologicky doloženy, jak o tom svědčí vykopávky na starých českých hřbitovech, např. na hřbitově loretánském nebo na pražském Hradě. Podle našeho mínění je však třeba vyzvednout tu skutečnost, že i v starších nalezištích s poměrně četným výskytem rakví (např. v Starém Městě) jsou hroby s rakvemi soustředěny kolem kostela (kde byli pochováváni příslušníci „panské“ vrstvy) a že takové hroby tvoří jen malou část ve srovnání s ostatními hroby bez rakví (za informaci děkuji doc. V. HRUBÉMU).

(5.712) Pohřbívání v rakvích na české půdě ovšem dokládají i naše nejstarší literární památky. O uložení nebožtíka v rakvi mluví především latinské legendy, a to jak ty nejstarší, o sv. Ludmile a o sv. Václavu z 10. století, tak i nejmladší, jako je např. legenda o blahoslavené Anežce Přemyslovně ze 14. století. Podobné zmínky o rakvích najdeme pak také v středověkých kronikách. Ale tu vesměs jde o trvanlivé rakve (sarkofágy) prominentních jednotlivců, představitelů tehdejší elity duchovní a světské, nikoli o rakve širokých vrstev obyvatelstva. – Pokud jde o pohřbívání mrtvých v nejširších vrstvách obyvatelstva, nebudeme svědectví o něm hledat v legendách a kronikách oslavujících jednotlivce, nýbrž v pramenech odrážejících všední život společenské většiny. Takovými prameny jsou především středověká kázání, jež budují svá podobenství na typických jevech života, obecně známých v tehdejší společnosti. Na závažné podrobnosti staročeského pohřbu tak ukazuje např. toto podobenství z Husovy Postily: „Neb jakož z par (tj. már – I. N.) již jedné tělo má býti uvaleno v hrob, tak duše smrtedlným hřiechem obklíčená již nic nemá dále býti nesena, než vystúpí‑li z těla, aby ihned