1953.
Obr. 13 (k 5.713: máry s černou přikrývkou)
(5.72) Na pozadí všech těchto faktů z historie zkoumané mimojazykové skutečnosti (5.711–5.714) jeví se tedy pohřbívání v rakvích u starých Čechů v 14. a 15. století ještě jako málo rozšířené. V souladu s tím jsou v té době také fakta jazyková, především sémantická valence sloves označujících činnost pohřbívání (5.721), neexistence dokladů o širším užívání rakví (5.722) a pak specifické vlastnosti jednotlivých termínů označujících prostředky k uložení nebožtíka (5.723–5.726).
(5.721) Pohřbívání nebožtíků do země bez ukládání do rakví potvrzuje především ta jazyková skutečnost, že stč. slovesa označující pohřbívání (pochovati/pochovávati, schovati/schovávati, pohřésti/pohřěbati/pohřěbovati, hrabati aj.) nemají u sebe doloženo místní určení nč. typu v rakvi, v truhle, nýbrž mají určení v zemi (např. tělo… v zemi pohřbeno Kunh 78, mrtvé… hrabati v zemi HusErb 1,259) nebo širší místní určení, které uložení do rakve spíše vylučuje: všěcky jě [mrtvé] v jednom hrobě schovali sú OtcC ad B 35b, [v době interdiktu] hrabáchuť lidi na rozhranie i po lesiech LegVít 50b apod.; také vícečlennou lexikální jednotku pohřésti u pekle ‚uvrhnout do pekla‘ (Bibl L 16,22; GestaB 59b; HusPáteř 362b; ChelčPost 167b aj.) spíše vyvodíme ze slovesa, které označovalo
