(20.1) Deprefixace. — Odsouvání předpony z daného slova jako cestu k dotvoření jeho korelativního protějšku postřehl již J. Zubatý před padesáti lety. Tak ve své studii o českých frekventativech (LF 42, 1915, s. 236) upozorňuje na zvyk našeho jazyka „utvořit ke složeninám posoliti, naučiti sě imperfektivní tvar pouhou dekompozicí (soliti, učiti sě)“; uvádí zde také závažnou okolnost tohoto zpětného postupu: „tento zvyk se vzmáhá teprve v době, kdy předložka (= předpona — I. N.) má v některých složeninách význam mnohem mlhavější, než asi mívala původně v dobách starších“. Zvláštní podíl vybledlosti předpon na takovémto zpětném tvoření nedokonavých protějšků zdůrazňují pak i novější výklady o deprefixaci (depreverbializaci); uveďme např. Regnéllův: „tento proces byl možný jenom tam, kde předpona nedodávala slovesnému kmeni nijak zvlášť odlišný význam, a proto depreverbializace nastala převážně u sloves složených s vybledlými předponami“. Avšak již Jos. Zubatý si byl vědom toho, že se takto neodsouvají pouze předpony vybledlé (neprůhledné co do lokálního významu). Celá řada jeho příkladů na deprefixaci – v jeho terminologii ovšem „dekompozici“ – se totiž týká právě předpon s lokálním významem ještě průhledným: vedle již citovaného případu vylíhnouti → líhnouti patří sem také spojiti → pojiti (Sborník filologický 3, 1912, s. 228), vyvrátiti (pařez) → regionál. vrátiti ‚vyvracovat‘ (tamtéž), pošinouti, vyšinouti → šinouti (tamtéž, 4. 1913, s. 252) aj. Ze všech příslušných formulací vysvítá, že v pojetí Zubatého nezáleželo tak na míře vybledlosti (delokalizace) předpon, jako na síle tendence přitvářet k starému perfektivu nové imperfektivum (jako typickou lze tu uvést např. tuto formulaci: „čeština k starému perfektivu spojiti pouhým odstraněním předložky získala imperfektivum pojiti“). Zubatý si byl tedy vědom oné systémové motivace takového odsouvání předpon, kterou dnes zdůrazňujeme. Nevyvodil však z toho ten závěr, aby takovýto korelacetvorný postup terminologicky odlišil od prostého odsouvání náslovného elementu bez systémové (opoziční) změny významu: tak např. odvození staroruského voščije a srb. voće ‚ovoce‘ ze slovanského pseudokompozita ovoščьje ‚ovoce‘ nazývá právě tak „tvořením dekompozicí“ jako dotvoření vidové dvojice typu naučiti sě → učiti sě.

Nejen korelacetvorný postup naučiti sě → učiti sě, ale i prosté odsouvání náslovného elementu má svou důležitost ve vývoji slovní zásoby. O tomto prostém odsouvání uveďme aspoň, že je dost časté v oblasti místních jmen (změna typu Sosnice → Osnice, Vieckovice → Jíckovice se v toponomastice nazývá „dekompozice“ nebo „deglutinace“) a známe je také z básnického novotvoření (typ útes → tes řadí M. Dokulil k „deprefixaci“, op. cit. 24). Stojí proto za to, abychom přece jen oba druhy odsouvání „předpony“ rozlišili i po stránce terminologické. Zatím se nám nabízí takové řešení: 1. korelacetvorný postup typu naučiti sě → učiti sě, ujařmiti → jařmiti nazývat deprefixací, neboť jde o zpětný postup k prefixaci, která také obdobným systémovým (opozičním) způsobem mění význam základového slova; 2. ostatní případy odsouvání náslovného elementu, jež nemají charakter zpětného postupu k prefixaci, nazývat pak dekompozicí: sem patří především formální „amputace“ domnělé předpony (jako ovoščьje → voščije, Sosnice → Osnice) a vůbec