wātsac). Z obou příkladů vidíme, že na základě takových asymetrických korelací (jejichž členy se navzájem liší jedním distinktivním znakem) mohou vznikat nové jednotky jak připojením příslušného distinktivního znaku (uditi plus u- > uuditi, sak plus -ek > sáček), tak jeho odsunutím (ujařmiti minus u- > jařmiti, váček minus -ek > vak). — Převaha prvního postupu před druhým v soudobé češtině, logická povaha specializace pomocí nového znaku a také již tradiční výklady v odborné literatuře — to vše vede k jednomu závěru: dotváření korelace připojením distinktivního znaku k izolované jednotce je vývojový postup základní, kdežto dotváření korelace odsunutím distinktivního znaku od izolované jednotky je vývojový postup zvláštní, vzhledem k onomu základnímu zpětný. Zpětnost těchto zvláštních postupů se také obráží v příslušné terminologii: zpětný postup k prefixaci, totiž odsouvání předpony, nazýváme deprefixací (u-jařmiti → jařmiti), zpětný postup k sufixaci, totiž odsouvání přípony, nazýváme desufixací (váč-ek → vak) atp.
(19.2) O různých druzích zpětných postupů v lexikálním vývoji češtiny nebylo dosud pojednáno souhrnně. V lexikálních studiích bylo zatím věnováno nejvíce pozornosti jednotlivým případům deprefixace a desufixace (o tom níže). Vcelku, ale jen okrajově se mluvívá nanejvýš o zpětných postupech morfologických („formations régressives de la morphologie“, A. Vaillant v RÉS 22, 1946, s. 31n.). Také souhrnnější výklad český se zatím týká pouze zpětných postupů derivačních: je to příslušný úsek v teoretické práci M. Dokulila o odvozování slov, kde autor záslužně probírá jednotlivé druhy tzv. „derivace zpětné“ („inverzní“). K tomuto zpětnému odvozování M. Dokulil připojuje jako příbuzný postup smíšený tzv. resufixaci, tj. spojení desufixace s novou sufixací, např.: „k adjektivům bohatý, placatý mohla být utvořena substantiva boháč, placák jen tak, že se nejprve vypustil sufix základového adjektiva -at- a k takto okleštěnému kmeni se teprve připojil nový sufix -áč, popř. -ák“ (24). V našem pojetí ovšem tato resufixace není čistým postupem zpětným, neboť v ní nejde o dotváření korelačního protějšku k slovu základovému odsunutím jeho elementu, který by pak byl v oné korelaci jediným formálním distinktivním znakem (srov. např. resufixaci boh-at-ý → boh-áč s čistou desufixací váč-ek → vak). Ze stejného důvodu se nám nejeví jako čistý postup zpětný ani Dokulilova desufixace provázená změnou slovnědruhové charakteristiky základového slova, tj. typ nemotor-ný → nemotor-a (tamtéž): členy takovéto dvojice se totiž liší několika distinktivními znaky, a to nejen po stránce formální (také a-kmenová charakteristika zařazuje maskulina do jisté kmenoslovné kategorie!), ale i významové (jde tu o tři významové rozdíly – „nesamostatně existující“ : „samostatně existující“, „vlastnost“ : „nositel vlastnosti“ a „neexpresívní“ : „expresívní“; pouze první významový rozdíl shledáváme u typu nemotorný : nemotornost). Z toho je
