hromadný význam substantiva stropъ vysvítá i ze srovnání se singulativy stropyna ‚plaňka, laťka‘ (ukr.), stropnice (čes.) a se synonymem poval, jež má oba paralelní významy – ‚strop‘ i ‚povalené kmeny stromů‘ (muž … všeliké dřevo srúbi, potře lesu poval hrubý BawEzop 2637). Z onoho hromadného stropъ již lze vyvodit sloveso stropiti ‚dávati kmenové dříví dohromady‘, tj. ‚stavěti stavbu, zvláště přístřeší‘. Snad šlo často o primitivní stavby nástražné (srov. dnešní slangové dělat na něhoho boudu), neboť sloveso ztropiti (stropiti) se napořád užívá o organizování podniků nekalých, nežádoucích, v staré češtině i záludných (viz cit. doklad ŠtítSvátA 174b).

(20.12) Deprefixace odsunutím počátku předpony. — Vytvoření nového slovesa nedokonavého ze staršího perfektiva odsunutím počátku jeho předpony, který se sám jeví jako předpona, to je vlastně nejnápadnější případ deprefixace – tzv. mylná dekompozice. Podobně jako v jiných jazycích slovanských, i v češtině máme na tento jev jak příklady nové, pozdní (zvl. nespisovné, např. broubiti ← o-broubiti < ob-rúbiti, blízati ← o-blízati < ob-lízati), tak příklady starší, obecně slovanské (bahniti se ← o-bahniti se < *ob-agniti sę, cítiti ← ocútiti < *ot-jutiti apod.). Poněvadž zde nemůže být sporu o tom, že příslušná slovesa nedokonavá skutečně vznikla deprefixací (vždyť v jejich násloví zůstává zbytek předpony: b-roubiti, b-ahniti se, srov. jěhně < *agnę), strhl tento typ na sebe nejvíce pozornosti, i když není nejpočetnější, nejfrekventovanější. Také deprefixace tohoto typu má totiž omezené předpoklady. Především je omezena pouze na sloveso s takovými předponami, jejichž násloví samo lze pokládat za předponu, tj. na sloveso s předponou ob-, ot- apod., nikoli roz-, při- apod. Dále – necháme-li stranou novější typ (nespisovný) blízat, broubit – lze říci, že předpoklad k odsunutí předponového násloví měla ta slovesa, která se octla v izolaci buď hláskovou změnou na švu předpony a prostého slovesa (srov. např. *ob-valiti > obaliti a povaliti, svaliti…), hláskovým oddálením bezpředponového základu (srov. např. stč. obádati a jadati < *adati), nebo zánikem výchozího slovesa prostého a jeho jiných předponových odvozenin (např. vedle stč. obořiti již neexistovalo *ořiti, *rozořiti, srov. rus. razoriť). Všimněme si blíže těchto tří případů (20.121 až 20.123).

(20.121) Předponové násloví se odsouvá především u sloves izolovaných v důsledku předhistorické změny hláskoslovné (srov. 14) tím, že souhláskový počátek kořene splynul s koncovým konsonantem předpony. Tak psl. *ot-jutiti (srov. lit. atjaũsti, atjaučiù ‚pociťovat, vnímat‘) změnilo se do staroslověnštiny na oštutiti ‚pocítit; pochopit‘, do staré ruštiny na očutiti ‚zpozorovat; poznat‘, do předhistorické češtiny na *ocútiti (srov. starší ocítiti se JungmSlov) s podobným významem vnímání; tím se toto sloveso izolovalo od ostatních slov s kořenem *jut-, z nichž do doby historické zachováno jutro (nč. jitro), tj. původně ‚denní doba svěží, čilá, doba procitnutí‘. Povědomí o předponě ot- ovšem nemělo opory ani v příbuzném intranzitivu octnúti sě (< *otjьtnǫti, srov. rus. očnuťsja ‚probudit se, přijít k vědomí‘), kde dokonce – po zániku jerů – kořen *jьt- (z *jъt-) splynul s předponou v jednu slabiku. Proto tranzitivní perfektivum *ocútiti bylo již na počátku doby historické vhodným základem pro deprefixační odvození imperfektiva cútiti (srov. pol. cucić, slin. čútiti aj.): v staré češtině je doloženo jednou z nejstarších památek – legendou o Jidáši (máti pak tajieci milčí, cútieci obáč zub vilčí v tom svém nalezeném synu LegJidD 18). — Obdobný příklad