[94]číslo strany rukopisu(20.1) Deprefixace. — Odsouvání předpony z daného slova jako cestu k dotvoření jeho korelativního protějšku postřehl již J. Zubatý před padesáti lety. Tak ve své studii o českých frekventativech (LF 42, 1915, s. 236) upozorňuje na zvyk našeho jazyka „utvořit ke složeninám posoliti, naučiti sě imperfektivní tvar pouhou dekompozicí (soliti, učiti sě)“; uvádí zde také závažnou okolnost tohoto zpětného postupu: „tento zvyk se vzmáhá teprve v době, kdy předložka (= předpona — I. N.) má v některých složeninách význam mnohem mlhavější, než asi mívala původně v dobách starších“. Zvláštní podíl vybledlosti předpon na takovémto zpětném tvoření nedokonavých protějšků zdůrazňují pak i novější výklady o deprefixaci (depreverbializaci); uveďme např. Regnéllův: „tento proces byl možný jenom tam, kde předpona nedodávala slovesnému kmeni nijak zvlášť odlišný význam, a proto depreverbializace nastala převážně u sloves složených s vybledlými předponami“.[169] Viz A. Vaillant, La dépréverbation, 12. Avšak již Jos. Zubatý si byl vědom toho, že se takto neodsouvají pouze předpony vybledlé (neprůhledné co do lokálního významu). Celá řada jeho příkladů na deprefixaci – v jeho terminologii ovšem „dekompozici“ – se totiž týká právě předpon s lokálním významem ještě průhledným: vedle již citovaného případu vylíhnouti → líhnouti patří sem také spojiti → pojiti (Sborník filologický 3, 1912, s. 228), vyvrátiti (pařez) → regionál. vrátiti ‚vyvracovat‘ (tamtéž), pošinouti, vyšinouti → šinouti (tamtéž, 4. 1913, s. 252) aj. Ze všech příslušných formulací vysvítá, že v pojetí Zubatého nezáleželo tak na míře vybledlosti (delokalizace) předpon, jako na síle tendence přitvářet k starému perfektivu nové imperfektivum (jako typickou lze tu uvést např. tuto formulaci: „čeština k starému perfektivu spojiti pouhým odstraněním předložky získala imperfektivum pojiti“). Zubatý si byl tedy vědom oné systémové motivace takového odsouvání předpon, kterou dnes zdůrazňujeme.[170]C. G. Regnéll, Über den Ursprung des slavischen Verbalaspektes, Lund 1944, 79–80. Nevyvodil však z toho ten závěr, aby takovýto korelacetvorný postup terminologicky odlišil od prostého odsouvání náslovného elementu bez systémové (opoziční) změny významu: tak např. odvození staroruského voščije a srb. voće ‚ovoce‘ ze slovanského pseudokompozita ovoščьje ‚ovoce‘ nazývá právě tak „tvořením dekompozicí“[171]Srov. A. Vaillant, La dépréverbation, 33: „La dépréverbation résulte en slave de l’opposition d’un verbe simple imperfectif et d’un verbe à préverbe perfectif.“ jako dotvoření vidové dvojice typu naučiti sě → učiti sě.

Nejen korelacetvorný postup naučiti sě → učiti sě, ale i prosté odsouvání náslovného elementu má svou důležitost ve vývoji slovní zásoby. O tomto prostém odsouvání uveďme aspoň, že je dost časté v oblasti místních jmen (změna typu Sosnice → Osnice, Vieckovice → Jíckovice se v toponomastice nazývá „dekompozice“ nebo „deglutinace“)[172]AfslPh 16 (1894) 403: „Bildung durch Dekomposition“. a známe je také z básnického novotvoření (typ útes → tes řadí M. Dokulil k „deprefixaci“, op. cit. 24). Stojí proto za to, abychom přece jen oba druhy odsouvání „předpony“ rozlišili i po stránce terminologické. Zatím se nám nabízí takové řešení: 1. korelacetvorný postup typu naučiti sě → učiti sě, ujařmiti → jařmiti nazývat deprefixací, neboť jde o zpětný postup k prefixaci, která také obdobným systémovým (opozičním) způsobem mění význam základového slova; 2. ostatní případy odsouvání náslovného elementu, jež nemají charakter zpětného postupu k prefixaci, nazývat pak dekompozicí: sem patří především formální „amputace“ domnělé předpony (jako ovoščьje → voščije, Sosnice → Osnice) a vůbec