ZÁVĚR (RESUMÉ)

(35) Předkládaná studie, vytěžená z autorovy práce na staročeské části historického slovníku českého jazyka, má za úkol přispět k úspěšné realizaci tohoto náročného díla české lexikografie osvětlením principů lexikálního vývoje (1.2). Cestu k postižení hlavních vývojových principů české slovní zásoby jako celku od studia vývoje jejích jednotek nám naznačuje požadavek jazykovědné teorie studovat jednotky ve skupinách, na nichž se zakládá jazykový systém: jsou to „skupiny jazykových jednotek charakterizovaných jistou kombinací (komplexem, souborem) rysů, které působí jako gravitační centra, kolem nichž se v různé vzdálenosti seskupují jednotky mající některé rysy společné“ (F. Daneš, JA 1965/II–III, 6). Úkolem historické lexikologie je tedy studovat změny, kterým podléhají takovéto skupiny jednotek lexikálních. Tyto změny nazýváme lexikálními vývojovými postupy. Poznání lexikálních vývojových postupů ovšem předpokládá ujasněné pojetí lexikálních jednotek (35.1) a klasifikačních rysů, které je seskupují v ony systémotvorné skupiny (35.2) a vystavují společným změnám (35.3); teprve po osvětlení těchto základních pojmů můžeme vyslovit svůj názor na povahu lexikálního systému českého jazyka (35.4) a shrnout svá zjištění o činitelích jeho vývojových postupů (35.5–35.7).

(35.1) Výchozí lexikální jednotkou i při historickém rozboru slovní zásoby je ovšem slovo (2). Slovo však není jednotkou symetrickou v tom smyslu, že by v něm jedné jednotce označující (jedné lexikální formě) byla přiřazena jedna jednotka označovaná (jeden lexikální význam); takovou symetrii vylučují slova mnohoznačná. Přihlížíme-li tedy k asymetrickému dualismu jazykového znaku, k tendenci označovat označující jednotkou více jednotek označovaných a označovanou jednotku více jednotkami označujícími (srov. S. Karcevskij, Prague School, 86), docházíme k závěru, že klasifikačně podstatnější složku základní lexikální jednotky netvoří jednotka označující, tj. lexikální forma, nýbrž jednotka označovaná, tj. lexikální význam: jak rozdíl mezi různými významy téhož slova (mnohoznačného), tak rozdíl mezi různými slovy téhož znění (homonymy) tkví v rovině lexikálně významové (2.1); i beze změny lexikální formy může změnou lexikálního významu vzniknout nebo zaniknout slovo (viz rozpad mnohoznačného slova na homonyma, 2.11, a splynutí homonym v jedno slovo mnohoznačné, 2.12), avšak změnou lexikální formy slovo nevzniká ani nezaniká beze změny lexikálního významu. Za základní lexikální jednotku proto považujeme výraz lexikálního významu (3). Lexikální význam je ovšem konstituován nejen označovanou skutečností (3.1) a jejím psychickým zpracováním (3.2, 3.6), ale i příslušným jazykovým ztvárněním, tj. formou příslušného výrazu (3.3) a jeho vztahy paradigmatickými (3.4) i syntagmatickými