patrno, že za vlastní zpětné postupy derivační považujeme zatím deprefixaci typu ujařmiti → jařmiti a desufixaci typu váček → vak. — Dotváření chybějících korelačních jednotek v lexikálním systému se ovšem neomezuje pouze na postupy derivační, odvozovací, tj. na morfologické tvoření slov. Jak známo, v češtině se vedle toho uplatňuje také syntakticko-morfologické tvoření slov, tj. především skládání slov (kompozice), a potom tzv. sémantické tvoření slov, totiž přenášení starého pojmenování na nový pojem na základě metaforické nebo metonymické souvislosti (30.2). Úkol naší práce proto vidíme také v tom: ukázat, do jaké míry lze v lexikálním vývoji češtiny vedle zpětných postupů morfologických mluvit také o zpětných postupech syntakticko-morfologických, jako je např. skutečná dekompozice, a sémantických, jako je např. demetaforizace. — V tomto oddíle (I C, o postupech souvisících s rozvojem systému kmenoslovného) pojednáme pouze o zpětných postupech morfologických (20) a syntakticko-morfologických (21), kdežto zpětné postupy sémantické budou pojaty až do oddílu následujícího (II, 27.14).
(20) Zpětné postupy morfologické (derivační). — Podstatou derivačních postupů je to, že se při nich kmen základového slova rozšiřuje nějakým afixem – prefixem nebo sufixem. Podstatou derivačních postupů zpětných – jak již řečeno – je tedy zase odsouvání takovéhoto afixu; v protikladu k prefixaci a sufixaci je nazýváme proto deprefixací a desufixací. Mezi oběma těmito zpětnými postupy derivačními není rozdíl pouze v afixu, který se odsouvá, ale hlavně v problematice, která souvisí s rozdílnou povahou prefixu a sufixu. Zatímco vlastní desufixace je postup poměrně řídký, protože odsouvání sufixu při tvoření nových slov většinou provází změna slovnědruhové charakteristiky (nemotorný → nemotora, viz výše 19.2), deprefixace ve vlastním slova smyslu se vyskytuje dosti často; je to vlastně nejtypičtější případ vzniku nového výrazu rozkladem starší lexikální jednotky. Proto se také deprefixace běžně nazývá dekompozicí. Tak např. Jos. Zubatý v Naší řeči 10 (1926) 163 píše o tom, že z české „složeniny“ vylíhnouti „dekompozicí vzniklo nedokonavé líhnouti“. Podobně deprefixaci nazývají dekompozicí i jiní autoři. Domníváme se, že toto ztotožňování deprefixace s dekompozicí mělo jisté oprávnění, dokud se předponová slova chápala jako „složeniny“ (kompozita) a dokud se problém zpětných postupů omezoval v podstatě na odsouvání předpon. Dnes však jasně odlišujeme kompozici od prefixace a také vidíme, že odsouvání předpony je pouze dílčím případem obecnějšího principu dotváření korelačního protějšku k izolované jednotce subtrakcí formálního distinktivního prvku. Zpětný postup k prefixaci (francouzsky préverbation) proto nazýváme deprefixací, francouzsky dépréverbation a německy podle Bernekera Präfixverkennung, kdežto termín dekompozice by v našem pojetí nejvíce odpovídal zpětnému postupu k skládání slov, ke kompozici. Avšak rozklad skutečných kompozit není tak běžným jevem (o tom níže, 21.1), aby mu byl vyhrazen termín dekompozice, ostatně již příliš vžitý jako označení pro různé druhy odsouvání náslovného elementu. Až bude o nich řeč v následujících výkladech o deprefixaci (20.1), pokusíme se tento problém termínu dekompozice dořešit.
