tvoření nových slov, která se neliší opozičním významem od svého slova základového, z něhož vzešla odsunutím náslovného elementu. Řadili bychom sem (ad 2) proto také typ útes → tes i ojedinělé případy s nesystémovou (neopoziční) změnou významu, jako např. vznik interjekce no z ano (o této „dekompozici“ pojednává Jos. Zubatý v Listech filologických 26, 1909, s. 234). Poněvadž pak korelacetvorná deprefixace „je v slovanských jazycích vázána na vid“ (Vaillant, op. cit. 30), lze prostě každé odsouvání náslovného elementu mimo tuto vidovou oblast nazývat dekompozicí. — Ovšem i u deprefixace takto chápané budeme rozlišovat několik typů. Rozdíly zde totiž jsou v původu náslovného elementu, který se pojímá jako vidová předpona, a proto podléhá subtrakci. Tímto odsuvným elementem může být: počátek kořene (20.11), počátek předpony (20.12), předpona slovesa nemajícího simplex (20.13), předpona slovesa majícího simplex (20.14).

(20.11) Deprefixace odsunutím počátku kořene. — Klasickým příkladem odsunutí kořenného násloví, jež se chápalo jako předpona, je vznik srbského rastiti ‚pářit se‘ z denominativního slovesa narastiti se jmenným kořenem narast- (srov. lit. nar͂štas ‚tření ryb‘ k ner͂šti ‚klásti jikry‘). Tento příklad deprefixace zaznamenal již Fr. Miklošič (Etym. Wörterbuch der sl. Sprachen, s. 213), po něm Jos. Zubatý (AfslPh 16, 1894, s. 108), a nyní především A. Vaillant (RÉS 22, 1946, s. 21). Ani Jos. Zubatý však neuvádí podobné případy deprefixace z oblasti češtiny. Jde totiž o zpětný postup velmi vzácný, a to vzhledem ke dvěma skutečnostem: (1) většinu kořenů i předpon v češtině tvoří morfémy jednoslabičné, a z jednoslabičného kořene nelze odsunout slabičné násloví jako vidovou předponu; (2) podmínkou deprefixace je zde izolovanost daného slovesa, neboť vědomí jeho etymologické souvislosti s výrazy příbuznými by znemožnilo abstrahovat předponu z kořene. Z těchto důvodů mají předpoklady k takovéto deprefixaci především izolovaná slovesa s kořenem dvojslabičným nebo s kořenem jednoslabičným počínajícím na s-, z- apod. Uveďme aspoň několik příkladů.

(20.111) Dvojslabičný kořen mělo např. stč. sloveso pohaniti, bylo-li odvozeno ze starého adjektiva *poganъ ‚nečistý, špatný‘ (< lat. pagānus, ‚pohan‘). Takový původ českého slovesa pohaniti aspoň předpokládají někteří lingvisté, a odtud pak vyvozují simplex haniti ‚špiniti, tupiti‘ deprefixací. Bohatý staročeský jazykový materiál dává za pravdu takovému předpokladu následujícími fakty: — (1) V staré češtině není doloženo staré adjektivum rus. typu poganyj ‚nečistý, odporný, špatný‘; je zde však doloženo sloveso pohaniti, jehož významy v nejstarších dokladech můžeme právě vyvodit z takového adjektiva, tj. lze je promítnout na základní denominativní význam ‚učiniti nečistým, odporným, špatným‘: a) ‚učiniti ohavným, zoškliviti (v očích někoho)‘, např. zlosti jsem nenáviděl i pohaňena mi byla jest, ale zákon tvój jsem miloval ŽaltWittb 118,163 (varianta: ohavná ŽaltGlosMus) abdominata; b) ‚učiniti poskvrněným, zneuctít, zkazit‘, např. mnoho dievek (mužové) pohanichu, za pravým mírem cti je zbavichu DalC 14; c) ‚poskvrnit něčí čest, pohanit, potupit‘, např. však radějie v ňu (smrt) upadnu, nežli sě tak svých ukradnu, hi byl svú vlast tak pohaně, přiveda zlé slovo na ně AlxBM 133; d) ‚uvésti v hanbu, pokořiti, ponížiti‘, např. ale nynie otehnal jsi i pohanil si ny… Položil si ny v rúhotu súsědóm našim ŽaltWittb 43,10 confudisti. Je pochopitelné, že náslovná slabika po- se zde mohla jevit jako předpona, když základové adjektivum s kořenem pohan- již neexistovalo a samo sloveso bylo dokonavé (jako např. stč. svoboditi z adj. základu svobod-). Rozklad slovesa pohaniti na morfémy po-han- by měl kromě toho oporu v starohornoněm. slově hôna s vhodným významem ‚hanba, potupa‘. — (2) Na deprefixaci