-íja: hoříja, klečíja, bojíja sa, prosíja, umíja BartD. 1, 25 (zlin.), stojíja t. 32 (pomor.), umíja, klečíja, prosíja t. 77 (val.), chodíja, nosíja, íja (jedí) víja (vědí) t. 2, 4 (napaj.), kavky-li letíja či Turci běžíja Suš. 125, ruce neličíja (stěny) t. 497;
-ijú: chodijú, umijú, ijú, vijú BartD. 2, 3 (sazov.), na mšu svatů zvonijú panenky se strojijú Suš. 23 (z Osvětiman), husičky chodijú t. 520; sedijú, ijú, vijú BartD. 2, 92 (nezamysl.); činijú, vinijú Šemb. 123 (mor.-slov.) ležijú t. 157 (též); doklad tomu z doby starší: umygu (uměti) Fl. Kn. 39 (XVIII stol.);
-ijau, -ijou: spijau dormiunt Blah. 268 (z okolí Hulína, doklad ze XVI stol.), klečijou, hořijou, umijou BartD. 1, 53 (dol.), ležijou t. 93 (kel.), chodijou, ležijou, jijou, vijou t. 2, 227 (třeb.), umijou t. 258 (žďár.); zoubky vypršijou Suš. 258, husaři krmijou pak napojijou t. 580; zdlouženo -ijú: ležíjú, běžíjú, stojíjú BartD. 1, 32 (pomor.); -íjou: chodíjou, klečíjou BartD. 2, 273 (jemn.); jinde -ijó s různořečními obměnami -ijó, -ijõ : sedijó, prosijó, umijó, kácijó BartD. 2, 29 (holeš.), umijó, kácijó, ijó, vijó t. 53–55 (přer.), chodijó, umijó, jijó a jedijó, vijó a vědijó t. 150 (slavk.), humijó, hijó, vijó t. 175 a 176 (brn.); svíce hořijó Suš. 48, dvě růže stojijó t. 283, zedníci stavijó t. 548, sódijó synečka t. 149 (Slavíkovice, Rousínov); vozijó, ômijó, kácijó, jijó, vijó, Bart.D. 2, 81–83 (olom.); chodijõ, zdržijõ, jijõ a jedijõ, vijõ a vědijõ t. 138 (zábř.);
-iju : chodiju, učiju se, iju Bart.D. 2, 37 (přer.), sudiju se Kopřivjane Suš. 336 (Příbor).
Místy bývá ve 3. os. množ. koncovka jiná, když se oniká, než jindy; na př. říká se obyčejně: oni chodí, oni rozumí, ale v onikání: věřeji mi! jak viději! to si povážeji! Hoš. č.-mor. I. 74; chlapci už se umí modlit, oni vozí, ale v onikání: viději! tak souději! věřijou! jen sedí! t. II, 100; chodźum, ale v onikání: vědźa, to je tak! slyša! Lor. h.-ostrav. 53.
B. Přípona slabší 3. os. množ. byla -nt: skr. impf. abōdha-n a aor. abudha-n (m. -nt), ř. ἒλειπο-υ a ἒλιπο-υ (taktéž), lat. lega-nt, veli-nt atd. V slovanském aor. silném nesą atp. z pův. -o-nt splynulo -nt s kmenovým -o-, vznikla nosovka -ą a koncové -t se odsulo. V češtině je z toho -ú : stč. nesú tulerunt. Koncovku kvalitativně touž, jen že krátkou -ą stč. -u má také impf.: stsl. nesêachą stč. nesiechu atd.: a také zde je -ą z pův. -o-nt, s touž příponou osobní -nt. V aoristech slabých stsl. pišę, nesošę atp., stč. pichu, nesechu atd., jsou koncovky rozdílné, ale přípona osobní -nt jest v obou: -ę je ze staršího, -ьnt pův. -n̥t, a -u je ze staršího -ą pův. -o-nt.
V OtcA. psáno: (korábi) vſtrnowach na horách 443ᵃ, v tu dobu popluch na ně korábi nepřítelščí 444ᵇ, t. j. -ch místo –chu; omylem.
Co se týká kvantity této koncovky, tedy je v impf. a aor. slabém bezpečně krátké -chu; svědectví tomu je v srb. pletijahu a stpol. –chó
