věci nestejnosti, na př. jest impt. polehči, obměkči Us. a také lehč, měkč, lehcz sobě Ben. Ex. 23, 21, obmiekcż úmysl Vít. 61ᵃ atd., jest patř a patři, šetř a šetři, polepš a polepši atp. Us. K mýliti jest impt. myl mylte, aniž se v tom starosta myl VšehJ. 133; ale v ob. mejliti je skupina -jl-, a proto impt. -i: nemejli se Us. ob. Podobně -mhouřiti: impt. zamhuř oči Us. a zamouři Us. ob. (skup. -ṷř-). V nářečích východních bývá -i častěji přes míru západní, na př. přijdi ke mně Kulda Poh., zas sem prídi Dobš. Póh., pusti chrta Koll. Zpěv., hned mi listok odpiši t., srov. Dušek, ve Věstn. kr. Č. Spol. nauk 1890, 34; a naopak bývá přes touž míru vynecháno, na př. nežeň m. nežni BartD. 2, 174 (han., brn.), sedň’ se t. 202 (han., třeb.).
3. Parallelní výrazy veď-vediž, pros-prosiž atp. jsou podnětem, aby se -i přidávalo – zvratnou analogií – také tam, kde po právu býti nemá; totiž k imperativům věz, viz, jez, z pův. vêdjь atd., když mají enklit. -ž: věziž, viziž, jeziž Us.
4. Rovněž tak a v týchže mezích jako nahoře v č. 2, t. j. pokud výslovnost nebrání, vynechává se -ě-, -i- v impt. du. a plur.: nesta m. nesěta, neste m. nesěte, trpta, prosta m. -ita, trpte, proste m. -ite atp. Vynechávání toto mělo podnět a podporu v impt. sing. nes, trp, pros atp.: k singuláru tomuto přivěšuje se příslušná osobní přípona pro du. a plur., a výsledkem jest tvar bez samohlásky, tvar se samohláskou na pohled vysutou. Při tvarech s -ě-, pokud sem patří, je změna tato vykonána již v době nejstarší, příkladu pro du. nesěva, nesěta pl. nesěmy, -ěme, nesěte atp. nemáme; doklady 1. pl. -ěm : buděm, vrzěm, plačěm, boha-dle pilni budyem Štít. uč. 137ᵃ, wrrziem sě Hrad. 89ᵇ, placziem ŽWittb. 94ᵃ, 6, nepatří sem, poněvadž by tu bez -ě- bylo vyslovení nemožné. Pro tvary pak s -i- jsou doklady ještě ve stol. XIV a XV: pojděte i zatratimy jě disperdamus ŽWittb. 82, 5, vczinimy věži sobě faciamus Ol. Gen. 11, 4, pohanyme confundamus BiblH. Gen. 11, 7, sěmo przyſtupyte a u mne masti cupyte Mast. 270 sl., obratite súd, obratite, a k bohu sě nawratite Hrad. 52ᵇ, przyhotovvyte pokrm Otc. 137ᵇ a j., ale většinou a takořka pravidlem jsou tvary bez -i- již ve stol. XIV.
5. V impt. vz. III. 2. trpěti, IV. prositi a V. 2. tesati je v du. a plur. náležité -i-: trpite, prosite, *tešite atp., a mělo by se tu držeti, kde vůbec pro snadnou výslovnost nedávalo se samohlásce vypadávati, mělo by býti na př. bdite, čstite, žebřite atp.; ale za náležité -i- bývá tu -ě-, analogií podle impt. jděte, rcěte, pněte, mřěte, tiskněte atp., kde -ě- je po právu. Změna tato vykonala se ve vz. V. 2. tesati již v době předhistorické, příkladu pro žádané tešite nemáme a již v stč. jsou tu doklady s -ě-: placziem ŽWittb. 94ᵇ, 6, ſlepcziemy t. 34, 25, zebrziete a vyvrženi buďte ŽKlem. 91ᵇ, veselte sě a rzehczete Pror. 79ᵇ atp. Ve vzorech pak III. 2. trpěti a IV. prositi jest tu -ě- již v textech stč. mnohem hojnější, než -i- a skoro pravidlem: neſpiemi ale bdyemi Koř. 1. Thess. 5, 6, wiprazdniete ŽGloss. 136, 7, uprazdnyete ſie ŽKlem. 45, 11, welbiete t. 33, 4
